Dakar 2009 - První v Jižní Americe
Dakarské dobrodružství odjakživa soutěžící spojovalo. Na extrémně těžké pouti africkými písky dlouhé tisíce kilometrů to vlastně ani jinak nešlo. První Dakar mimo černý kontinent však závodníky často rozděloval. Přinejmenším v názoru, jestli je prostředí Argentiny a Chile tím pravým pro legendární pouštní závod s třicetiletou tradicí.
Kdyby mi někdo v listopadu předloňského roku řekl, že jubilejní třicátý ročník slavné rallye Dakar bude zrušen, považoval bych ho za blázna. Pokud by přidal i větu o tom, že ten následující se pojede v Jižní Americe, rovnou bych mu doporučil, ať se jde léčit. Jenže problémy s teroristickými útoky a složitá bezpečnostní situace v Africe opravdu vytlačily nejtěžší závod světa na místo, kde se nikdy nejel. Kromě Evropy se předtím dakarský konvoj nedotkl jiného kontinentu.
Když jsem v sobě potlačil přirozený smysl pro tradice a nedůvěru v nové éry, začal jsem si pomalu uvědomovat, že pořadatelům asi nic jiného nezbývalo. A nejspíš vybrali to nejlepší, co v tu chvíli mohli. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že kaktusy a vysoké Andy místo nekonečného moře písku Sahary nebudou tím pravým pro značku rallye Dakar. Praxe však ukázala, že to tak horké nebylo. Přírodní podmínky se dají přičíst k tomu lepšímu, co nový Dakar nabídl. Ale popořadě.
Už zveřejnění trasy dlouhé 9 579 kilometrů bralo dech. Kromě Patagonie totiž protínala nejsušší místo na světě, poušť Atacama, a pohoří And v nejvyšším bodě 4 750 metrů. Navíc se dotkla území dvou jihoamerických států - Argentiny a Chile. Přesun do Jižní Ameriky přinesl už před startem komplikace spojené se čtrnáctidenní plavbou většiny závodních strojů z Evropy na obrovském trajektu Grand Benelux. Soutěžícím se tak o měsíc zkrátila doba na přípravu techniky a pořadatelé zase museli v přístavu nedaleko Buenos Aires řešit, co se stroji, kterým se během houpání na mořských vlnách úplně vybila baterie nebo vyfoukly pneumatiky. Sháněly se špalky, lana, případně se hledali i dobrovolníci, kteří pomáhali odtlačit závodní speciály na předem určené místo.
Předsilvestrovský přílet do Buenos Aires plný očekávání byl pro mnohé z nás jistým zklamáním. Nádherné město s klasickou a zajímavou architekturou totiž rallye Dakar vůbec nežilo. Pár billboardů a občasný dotaz místních taxikářů, jestli patříme ke slavnému závodu, to nemohly změnit. To jsme nevěděli, že se místní nadechují k přijetí, jaké nemá v dakarské historii obdoby.
Den před ostrým startem soutěže se na náměstí Republiky, které patří k největším náměstím na světě, tísnilo u obelisku půl milionu lidí. Chtěli zblízka vidět a vyfotit si soutěžící, kteří osedlali 500 závodních strojů přihlášených do závodu. Další statisíce jim mávaly při spanilé jízdě městem. Nikdo z nás včetně protřelých závodních es, jako jsou Carlos Sainz nebo Karel Loprais nic podobného nezažil.
Prostředí prvních etap vzdalujících konvoj od metropole Buenos Aires bylo "nedakarské" a připomínalo spíš klasické rallye. Jelo se totiž často po úzké, neskutečně prašné cestě, na které se dalo předjíždět jen v případě, že jste byli ochotni řítit se proti prašné cloně do míst, kam jste vůbec neviděli. Tím spíš, že do stran to kvůli plotům a hustým keřům nebo stromům často nešlo. Právě tady mohlo dojít k mnoha tragédiím.
Paní Štěstěna přidělená rallye Dakar však dělala doslova zázraky. Chcete důkaz? Během čtvrté etapy spadl jeden z pořadatelských vrtulníků asi z třicetimetrové výšky. Jeho čtyřčlenné posádce se jako zázrakem nic nestalo. Nad síly Štěstěny už byla záhadná událost, která se odehrála při druhé etapě a vyvrcholila po 43 hodinách smrtí Francouze Pascala Terryho, který se stal 13. dakarskou obětí mezi motorkáři.
Celkem nahlas se v konvoji mluvilo tom, že pořadatelé měli na tragickém konci podivného příběhu svůj nesmazatelný podíl. Devětačtyřicetiletému Terrymu, který jel svůj první Dakar, došel ve druhé etapě benzín. Nejdřív kontaktoval pořadatele, aby mu ho v hůře přístupném zarostlém terénu doplnili. Později jim oznámil, že mu pomohl jiný závodník. Přesto se podle přístrojů, které u sebe musí mít každý soutěžící, nehnul z místa. Proto ho vpodvečer dvakrát kontaktovali, ale odpovědi se nedočkali. V tuto chvíli se však začal odehrávat boj o Terryho život.
Mezi oběma voláními pořadatelů jezdec spustil nouzový signál, který automaticky znamená stop v závodě. Tento nákladný satelitní způsob výstrahy využívají například i ohrožené posádky lodí. Místo aby vedení závodu okamžitě vyslalo do oblasti vrtulník, pověřilo sběrné dakarské auto, aby prostor prozkoumalo. To dorazilo až ráno a ohroženého motorkáře nenašlo. Potom už se rozjela pátrací akce ve spolupráci s argentinskou policií. Na jejím konci byl noční nález mrtvého těla téměř po dvou dnech zhruba padesát metrů od cesty, po které se prohnal konvoj závodu. Pořadatelé příčiny smrti s odvoláním na policejní vyšetřování nezveřejnili.
Na rozdíl od minulých let nedrželi při večerním brífinku soutěžící za Francouze ani minutu ticha. Že by pořadatelé nechtěli závodníkům vysvětlovat, jak to vlastně bylo? To už se konvoj rallye pohyboval po Patagonii - nalezišti unikátních zbytků prehistorických zvířat. Právě archeologové a ekologové prosadili mírnou změnu trati, aby nebyla poškozena vzácná místa s vykopávkami. Tady začala nekonečná série změn, zkracování a rušení etap.
Zásadní změny se týkaly celkem devíti etap z celkových čtrnácti! Pořadatelé se prostě nedokázali vyhnout dětským nemocem rallye Dakar v novém prostředí. Při stavbě trasy přestřelili obtížnost hlavně pro nováčky v konvoji. Navíc neměli k dispozici 20 doprovodných letadel jako v Africe, ale jen dvě zapůjčená od argentinské armády. Proto spoustu materiálu a lidí převáželi kamiony a autobusy po silnicích a terénních cestách. Vznikala tak zpoždění a zmatky. Třeba pro nás novináře bylo paradoxně větším problémem dělat svou práci v celkem hustě obydlené Jižní Americe než například v zapadlém koutě světa v Mauritánii. Navíc proti nám hrál časový posun čtyř hodin dozadu oproti času v České republice.
Šílené tempo rallye po prašných a kamenitých cestách trochu polevilo až v místě, kterému se říká prokleté, tedy v nejsušší oblasti na světě. Ve středu pouště Atacama totiž už stovky až tisíce let, možná vůbec nikdy, nepršelo. Ze západní strany brání mrakům vysoké Andy sahající až do výšky bezmála sedmi tisíc metrů, z východu se o odhánění mračen s vláhou stará nad Pacifikem studený Peruánský oceánský proud a zemská rotace, která stáčí mraky zpátky nad moře. Tahle pozoruhodná poušť se táhne v délce zhruba 1 000 kilometrů okolo Tichého oceánu od jižní hranice Peru až do severních oblastí Chile, kde si závodníci užili vysoké písečné duny, ale i pořádnou porci kamení.
Atacama, kde žije asi milion lidí, se na úpatí And dotýká výšky 5 000 metrů. Tohle nehostinné místo na Zemi přesto už skoro 30 let lidi přitahuje kvůli obrovským nalezištím železné a měděné rudy, jejichž těžba znamená práci a vysoký výdělek. A pro Chile i významnou část hrubého domácího produktu. Atacama je typická také rychlými teplotními výkyvy. Teď, v jihoamerickém létě, je tu přes den až 50 stupňů, v noci teploměr může spadnut i k nule.
Prokletá poušť má i svá kouzla - třeba El Tito, nejvýše položený gejzír na světě. A také místa, kde se lidé snaží pochopit vesmír. V opuštěné části Atacamy najdete Evropskou jižní laboratoř, zkráceně ESO, protože právě tahle oblast má nejvíc bezoblačných dní a díky vzdálené civilizaci i perfektní podmínky pro pozorování oblohy. Americká NASA zase specifické přírodní prostředí využívá k testování techniky, kterou vyvíjí pro budoucí misi na Mars.
14. leden 2009 se zapsal do historie rallye Dakar. Její konvoj stanovil nový rekord. Pouhých 250 metrů mu chybělo, aby překonal při přejezdu And z Chile do Argentiny hranici 5000 metrů nad mořem. Z průsmyku svatého Františka byly vidět zasněžené velikány - vlevo El Condor s výškou 6373 metrů, vpravo Nevado Ojos del Salado pokořující 6879 metrů. Mezi nimi vede uježděná cesta, kterou lemuje jezero Laguna Verde.
Přestože v době, kdy tohle kouzelné místo navštívil dakarský konvoj Dakar, se venkovní teplota pohybovala okolo příjemných 15 stupňů, měli někteří účastníci výškové zdravotní problémy. Pomohly kyslíkové masky, které si spousta týmů vezla do Jižní Ameriky s sebou, a péče lékařů rallye. Každý však pocítil alespoň mírné točení a bolení hlavy a lehké dýchací potíže. A také obrovský respekt k Andám a zdejší úchvatné přírodě vůbec. Někdo se v průsmyku chvíli zdržel, nechal se vyfotit u cedule s cifrou nadmořské výšky, a jelo se dál.
Argentina opět přivítala závodníky neskutečně horkým počasím. Obyvatelé malého městečka Fiambala, ztraceného v poušti pod vysokými kopci, se na rychlý průjezd slavné rallye dobře připravili. Oblečeni do triček a čepic se známým znakem soutěže - siluetou zahaleného Tuarega - nadšeně celý den mávali každému z dakarského konvoje. Někteří sem dokonce přijeli zdaleka a rozdělali si tu stany, jen aby byli u toho. A bylo jim úplně jedno, že teplota ve stínu překročila odpoledne 40 stupňů a do toho neustále foukal ostrý vítr unášející vzduchem miliony zrnek písku. Přestože jsme byli v Jižní Americe, právě tohle bylo typické africké dakarské peklo.
Přesto se na Afriku často nostalgicky vzpomínalo. Podle některých závodníků hlavně v Argentině, ale i Chile, chybělo víc klasických dakarských písečných úseků s nekonečnými dunami. Někomu zase scházely klasické africké bivaky - stany, ve kterých se postupně stravuje až 2 500 lidí, kteří se v doprovodném a závodním konvoji přesouvají. Ne že by v Jižní Americe nebyly, ale spíš šlo o moderní a komfortní verzi se stoly a lavicemi. V afrických se muselo sedět jen na kobercích položených přímo na písek.
Kouzlo bivaků bylo také v izolaci od civilizace. Když jste se chtěli někam dovolat, museli jste použít satelitní telefon. V Jižní Americe byl v každém bivaku signál klasického mobilního telefonu a za plotem, s výjimkou pouště Atacama, fanoušci, obchody a další vymoženosti. Například bivak v Jacobacci byl připraven na tamním stařičkém a nefunkčním nádraží. V poměrně velkém patagonském městě Neuguen konvoj nocoval pro změnu v rozlehlém sportovním centru se dvěma fotbalovými hřišti.
