Ojetině nikdy nevěř!
Třetina u nás prodávaných ojetých aut najde svého nového majitele přes autobazar. O jejich úrovni a solidnosti lze navíc v mnoha případech s úspěchem pochybovat. Najít svoji kavku, jak se říká, je tedy pro podvodníky víc než snadné.
Způsobů jak, lidově řečeno, natáhnout cenu a dostat z naivního natěšeného zákazníka víc než odpovídá skutečnému stavu auta, je totiž víc než dost. Vezmeme-li sto ojetých aut, vězte, že pravděpodobnost, že u některého z nich nebude něco v pořádku, je víc než značná.
„Zhruba 40 procent bude mít s největší pravděpodobností stočený stav tachometru, 20 procent bude mít určitě nějakým způsobem pozměněn původ, u 22 procent hrozí, že budou pozměněny identifikační znaky, a kolem 30 procent vozidel bude lhát o svém věku,“ vyjmenovává Martin Pajer ze společnosti Cebia, která se prověřováním vozidel zabývá.
Prakticky bychom tedy neměli věřit ani jednomu z těchto aut. Podvodníci však jednotlivé způsoby kombinují a skutečnost neodpovídá zhruba ve třetině případů. Ovšem i to je dost. Už pouhé stočení tachometru totiž značně zvýší cenu auta.
„Uvedu příklad na voze Škoda Octavia 1,9 TDi s prvním majitelem. Jsou dvě vozidla, jedno z nich má najeto 150 a druhé 250 tisíc a cenový rozdíl je až 80 tisíc korun.“
Proto bychom vždy měli trvat na tom, aby ve smlouvě byl uveden počet najetých kilometrů, a ne stav tachometru. O stavu auta by měly vypovídat doklady o něm. To ale dnes už příliš neplatí.
„Doklady jsou sice dobré vodítko, ale věřil bych jim pouze tehdy, až bych si uvedené záznamy ověřil. Pokud je tam razítko, není nic jednoduššího než vzít telefon a do servisu zavolat.“
Auto, u kterého nebude uvedeno, že se jedná o prvního majitele a má servisní knížku, je dnes prakticky neprodejné. Jenže servisní knížky jde bez problémů koupit a razítko vám dnes vyrobí na každém rohu. Věřit bychom neměli ani roku výroby, a to i když je uveden v originálních dokladech.
„Taková kolonka neexistuje. V technickém průkazu je pouze datum první registrace v České republice nebo v zahraničí. U nově prodaných vozidel v České republice je datum stejné.“
Rok výroby je zakódován v čísle VIN, které nám může rozluštit specializovaná firma, ale ani to nám nemusí pomoct. „Zhruba u 40 procent je v identifikačním čísle karosérie (VIN) zakódován pouze modelový rok, který vůbec nemusí odpovídat skutečnému roku výroby. Klidně může být o jeden nebo dva roky posunutý.“
Může se také bez problémů stát, že auto dorazí z továrny do Evropy, ale ještě rok nebo i déle bude stát ve skladu nebo showroomu a poprvé na silnice vyrazí až tři i čtyři roky poté, co sjelo z výrobní linky. Bude tak o poznání starší než nám je deklarováno.
Dalším rizikem jsou informace, zda vozidlo bylo havarováno. Naprosto běžně se totiž na trhu jako nebouraná prodávají auta, která měla při nehodě poškozeny nosné a bezpečnostní prvky karosérie.
„Při jakékoliv další havárii se vozidlo bude chovat naprosto nevyzpytatelně. Nevíte, kdy může některý z nosníků prasknout, a nesplnit tak svoji deformační úlohu. Například při střetu by pak vůz mohl vniknout do prostoru pro posádku a následky na zdraví by byly mnohem větší,“ varuje Aleš Zích ze společnosti AZ Consulting.
„Zlaté české ruce umí opravdu cokoliv. Viděli jsme dílnu, kde byl vůz Audi Q7 rozřezán doslova na čtyři kusy a ty byly postupně dávány dohromady – samozřejmě některé z nich byly měněny po havárii,“ dodává Aleš Zích.
Stejné je to i v případě lehkých nehod, kdy došlo k aktivaci airbagů. Při opravě totiž bývají často nahrazeny jen potřebné díly přístrojové desky, ale airbagy už ne. Prostě je pouze odpojena jen signalizace jejich nefunkčnosti. To odhalí až diagnostika nebo případná další nehoda, což bychom ale budoucímu majiteli vůbec nepřáli. Takže v případě ojetin neplatí ani okřídlené „Důvěřuj, ale prověřuj“, ale spíš „Nikdy nikomu nevěř!“
