Hostem prvního ročníku Festivalu Spectaculare je belgický režisér Patrick Bonté

Hostem úvodního večera byl belgický taneční soubor Mossoux-Bonté, který do Prahy přivezl své nové přestavení Les buveuses de café. Zakladatel souboru, režisér Patrick Bonté je zároveň uměleckým ředitelem Brigittines – Městského centra současného umění v Bruselu, které se zaměřuje na současný tanec a originální scénické formy. V loňském roce byl také jedním z členů mezinárodní poroty České taneční platformy.

Belgický dramaturg a režisér Patrick Bonté původně studoval filozofii, literaturu a divadelní vědu a dlouho se živil jako scénárista. V roce 1985 se seznámil s choreografkou Nicole Mossoux; od té doby tvoří společně a svá představení označují jako divadlo-tanec.

„Proč se snažíme vymykat zažitým normám?“ ptá se Bonté. „Protože chceme nacházet to, co je v nás a našem pohybu zvláštního. Zkoumáme temnou stránku naší osobnosti. Cílem našich představení je přivést právě tyto podivné, temné pohyby naší duše na denní světlo.“

Soubor Mossoux-Bonté se vyznačuje důrazem na vizuální stránku svých představení, která nazývají také pohyblivými obrazy.

„Když se díváte na naše scénické obrazy, můžete mít stejné představy, jako když se díváte na výtvarné dílo. Obraz se vám nesnaží sdělit něco konkrétního, rozvíjí vaši vlastní interpretaci. Je to otázka pohledu, vidění. My se snažíme prostřednictvím našich představení s diváky sdílet určitý problém. To je náš hlavní cíl,“ vysvětluje Bonté. „Nemohli bychom to dělat, pokud bychom pouze jednostranně demonstrovali. Vždycky tvoříme komplexně, protože do každého scénického obrazu chceme začlenit komplexnost našeho života, zvláštnosti jednoduchých postojů.“

Setkání s dílem Tadeusze Kantora

Nicole Mossoux a Patrick Bonté se inspirují více filmovým uměním a literaturou, než že by nacházeli vzory mezi světovými choreografy. Na samém počátku tvorby bylo pro Patricka Bontého zcela zásadním setkání s dílem polského divadelního režiséra Tadeusze Kantora.

„Viděl jsem jeho Mrtvou třídu, asi tak před pětatřiceti lety nebo tak nějak, a to ovlivnilo celý můj život. Pochopitelně neděláme totéž, ale dává nám to možnost naplno zapojit fantazii, odhalit vlastní stav duše, to nejosobnější, co je v nás, a pokusit se to vysvětlit a rozvíjet prostřednictvím divadla.“

Zásadní společenské otázky

Mossoux-Bonté se ve svých inscenacích zabývají důležitými tématy a otázkami, které prožívá současná společnost. Ať už jde o migraci a problémy s integrací nebo o umělé vztahy a společenské role. Ani v představení Les buveuses de café nejde pouze o vášnivé milovnice kávy.

„Je to takový malý příběh. Jistá fascinace dvojčaty, která provádějí zcela totožné pohyby, sdílejí stejný záměr ve stejném okamžiku, ale zároveň to má co do činění se smrtí. Je to známá fantazie o smrti, která pracuje se zdvojením postav, osobností. My jsme v tomto případě pracovali se dvěma ženami, které popíjejí kávu a zcela synchronně dělají úplně stejné pohyby a postupně si začínají představovat svoji vlastní smrt.

V druhé části se zjeví třetí postava, která je jakýmsi duchem těch dvou předchozích, jež se v ní prolínají. Tato postava představuje to, co se děje, když člověk zemře, a zároveň odhaluje zbytky života kolem sebe. Je to taková fantazie o smrti.“

Podmínky pro tanec jsou v Belgii velmi příznivé

Brusel se v posledních desetiletích vypracoval na mekku současného tance a belgická vláda poskytuje na rozvoj tance nemalé finanční prostředky. Co k takové příznivé situaci podle Patricka Bontého přispělo?

„Může se to zdát zvláštní, ale je to dáno tím, že se v 80. letech v Belgii objevily významné osobnosti současného tance, jako je Jan Fabre, Anne Teresa De Keersmaeker, Alain Platel, a zároveň vznikly silné tlaky na vládu, aby tyto umělce v jejich tvorbě podporovala.

Dalším faktorem může být i to, že se Brusel nachází na rozhraní vlámské a francouzskojazyčné kultury, které se zde mísí. To je něco mimořádného. A možná je to dáno i tím, že v Belgii příliš mnoho nemluvíme, raději malujeme. Třeba je malování pohybu moderní verzí vlámského malířského umění z doby renesance. Mnohem víc než literatura.“