Recenze: Birdman má k dokonalosti daleko

Mexický režisér Alejandro González Iňárritu je českým divákům dobře známý od svého debutu Amores Perros - Láska je kurva i díky pozdějším americkým produkcím 21 gramů, Babel nebo Biutiful. Tentokrát se vydal na komediální pole a natočil film Birdman, který nese podtitul Nečekané kouzlo lhostejnosti.

Ironický pohled do zákulisí divadelního a filmového showbyznysu plný břitkých dialogů a svérázných figur. Herců a lidí kolem nich, kteří se snaží naplnit svoje ambice, krotit svoje ego a dokázat světu svou kreativitu. Tak se dá shrnout námět Birdmana, kterého Iňárritu opět vybavil výtečným hereckým ansámblem a působivou kamerou od renomovaného kameramana Emmanuela Lubezkého (např.: Ali s Michaelem Mannen, Ospalá díra s Timem Burtonem, Potomci lidí a Gravitace s Alfonsem Cuaronem, Nový svět a Strom života s Terrencem Malickem). A také bubenickým soundtrackem Antonia Sáncheze ze skupiny Pata Methenyho.

Michael Keaton v hlavní úloze umanutého, po slávě a uznání toužícího herce a debutujího režiséra Riggana Thomsona se své příležitosti chopili naplno. Film ve svých nejlepších místech silně evokuje kolotoč, který před premiérou musí zažívat každý herec nebo jiný tvůrce, který do svého vystoupení investoval veškeré ambice, ale taky třeba zastavil dům. Události nabírají rychlý spád, generálky vykazují rysy totálního propadáku a hlava plná nervozity se točí ještě rychleji. Ten kolotoč právě mocně podporují dlouhé záběry Emmanuela Lubezkého, který se s kamerou točí v chodbách zákulisí a dodává filmu dynamiku. Keatonovi sekunduje Edward Norton ve vedlejší úloze excentrického Mika, který svůj život naplňuje na jevišti. Jeho magorská bezohlednost je osvěžující.

Dva důvody, proč se Birdman nestane klasikou jako Sunset Boulevard

Jeden základní problém si Iňárritu přinesl ze své předcházející tvorby, jakkoli je žánrově odlišná. Jeho filmy předstírají něco víc, než co jsou. I satirický pohled do zákulisí Broadwaye obdařil režisér „přesahem", prolíná mentální světy a tenduje k transcendentálním momentům. Váha duše (21 gramů), vidění vlastní smrti (Biutiful), osud propojující globálně vzdálené události (Babel) nebo nadpřirozené schopnosti (Birdman), to jsou prvky, kterými Iňárritu vybavuje hrdiny svých filmů. Řemeslné mistrovství může být pro řadu diváků nejdřív oslňující, ale z odstupu se mi jeho filmy snadno jeví jako midcult. Popkulturní dílo, které předstírá vyšší nároky a kvality, ale při kritičtějším čtení zůstává spíš (dobrou) zábavou.

A druhý problém tkví v tom, že Birdman staví na stvrzování stereotypů. Divadlo je automaticky prezentované jako vyšší kultura, filmový průmysl jako nižší. Herci a tvůrci, stižení egem, stojí proti kritikům, kteří používají škatulky a nálepky a napsání recenze je ve srovnání s tvůrci, kteří se plně investují, vlastně nic nestojí. A umění je třeba přinášet životní oběti. Ne že by to někdy neplatilo, ale Birdman si ulehčuje práci tím, že stereotypy nezpochybňuje, jen z nich komicky těží. Zpochybňující otázky po stavu naší společnosti a jedince v ní, které filmy stejně jako divadlo umí klást, ale charakterizují umělecké dílo víc než to, že je mu třeba přinést osobní oběť. Proto má Birdman do dokonalosti daleko.