„Othella teprve začínám objevovat!“

Verdiho Othello sehrál ve vaší kariéře zásadní roli, právě on vám přinesl světovou slávu. Roli žárlivého Maura zpíváte už více než dvacet let. Jen za poslední dvě sezóny jste jako Othello vystoupil v Buenos Aires, ve Vídeňské a Berlínské opeře nebo v newyorské MET. Nezevšedněl vám už Othello za ta léta? Nestal se pro vás tak trochu rutinou? Rozhodně ne! Spíše naopak. Řekl bych, že Othella teprve začínám objevovat. Poté, co jsem dvacet let klepal na jeho dveře, mi konečně otevřel a pustil mě dovnitř. A já se pomalu dostávám do jeho hlavy, pronikám do těch nejjemnějších záchvěvů jeho duše, do motivací jeho jednání. A také do kontextů tohoto neuvěřitelného dramatu – nejen Othello, ale každá postava v této hře je totiž výjimečná. Osobně mě fascinuje, jak moc byl Verdi zasažen touto hrou, jak moc se snažil pochopit charakter Othella a zobrazit svůj pohled na něj ve své hudbě. To vše naprosto jasně vyplývá také z jeho dopisů. Verdi vytvořil v Othellovi fantastické, emocionálně hluboké dílo, které je pro mě i po dvaceti letech stále zdrojem inspirace a radosti.

Giuseppe Verdi, Otello (Státní opera Praha) |foto: Národní divadlo

Othello je vnímán především jako hra o lásce, žárlivosti a mstě. Jako shakespearovská tragédie, která je hodně vzdálená problémům našeho současného světa. Vnímáte v té hře nějaké paralely k současnosti? Je pro vás Othello moderní hrou?Je-li Othello moderní? Teď položím několik otázek já vám, a pokud na ně odpovíte „ano“, bude to i má odpověď. Jak časté dnes je, že se lidé podvádějí a zrazují? Že dělají politickou nebo jinou kariéru za jakoukoli cenu? Jak moderní dnes je, že muslimové nebo příslušníci jiné víry zabíjejí druhé ve jménu Boha? Jak moderní a současná je otázka domácího násilí? Jak často nacházíme mrtvé milence nebo milenky? A to vše je součástí Othella. Takže jak moderní je Othello?

Nastínil jste řadu závažných problémů současnosti. Mimo jiné také náboženskou nesnášenlivost, která je pravděpodobně jedním z hlavních problémů současného světa. Myslíte si, že s tím vším může něco udělat umění? Mohou umělci něco změnit? Jsem pevně přesvědčen, že my umělci jsme ambasadory krásy. Máme velkou odpovědnost za to, abychom drželi atmosféru ve společnosti na co možná nejvyšší úrovni. V dnešní době je ale těžké lidi přesvědčit o krásách opery, baletu nebo malířství, když si v novinách den poté, co navštíví divadelní sál nebo galerii, přečtou v novinách, že tři blázni vtrhli do novinářské redakce a všechny pozabíjeli. Nebo že dvanáctiletá dívka pod své šaty ukryla bombu, šla do supermarketu, odpálila se a zabila dvě stě lidí. Myslím si, že v této situaci máme přese všechno povinnost dál tvořit a dělat umění, ale musíme si přestat myslet, že my umělci jsme středem světa. Často slyším otázku, jestli nemám strach o budoucnost opery a klasického umění. Tato otázka ale podle mě není relevantní. Pokud budeme pokračovat v tom, co děláme teď – tedy nenávidět se, válčit a zabíjet - nebude tady za chvíli nikdo, kdo bude chodit do divadla, kdo se bude o umění zajímat. Takže odpověď je jasná: dělejme umění nikoli jako něco mimo realitu, ale jako součást reality. Pak máme šanci něco změnit.

Giuseppe Verdi, Otello (Státní opera Praha) |foto: Národní divadlo

Zastavme se na chvíli u vás jakožto divadelního performera. Nejste totiž jen operní pěvec, ale i showman, který má – nezávisle na tom, jakou roli právě zpívá - enormní radost z kontaktu s publikem. Je pro vás komunikace s lidmi, přenos energie prostřednictvím hudby, tím hlavním důvodem, proč jít na divadelní jeviště? Jeden americký časopis o mně před dvaceti lety napsal: pan Cura by si měl uvědomit, že umění nebylo vynalezeno pro jeho radost. To bylo poté, co jsem uspořádal koncert a velmi jsem si ho užíval. A svou vlastní radost jsem tak předával i publiku. Onen kritik měl možná pocit, že bych měl vystupovat s obličejem někoho, kdo se právě vrátil ze hřbitova, s vážnou tváří, se ztrápenou duší. To je ale obrovský omyl. Myslím, že umělec by měl mít ze své práce radost a děkovat Bohu za to, že jí může dělat, že může lidem předávat pozitivní energii. A to je to, co prostřednictvím hudby dělám a rozhodně chci dál dělat.

Máme skvělou příležitost vidět vás dnes a v neděli v roli Othella na jevišti pražské Státní opery. Zmínil jste, že do Prahy, na tuto scénu, byste se v budoucnu rád vrátil znovu. V jaké formě, v jakém představení, v jaké roli? Upřímně – to nezáleží na mně. Já jsem přijal pozvání do Státní opery a další spolupráce závisí na vedení divadla. Upřímně mě mrzí, že na nácvik Othella máme pouhé dva dny. Za dva dny totiž můžete pouze nasát možnosti, potenciál lidí i místa, ale nemůžete ho příliš rozvinout. V každém případě jsem ale z Prahy i Státní opery nadšený. Umělecký šéf a dirigent Martin Leginus je profesionál, dobře se mi spolupracuje i s českými sólisty a sborem, je tu dobrá pracovní atmosféra. I proto se do Prahy rád vrátím.

Giuseppe Verdi, Otello (Státní opera Praha) |foto: Národní divadlo

Zkuste prosím být konkrétnější? Neznáme vás totiž jen jako pěvce, ale i jako dirigenta a operního režiséra. Bylo by skvělé, kdybyste v Praze udělal projekt, kde byste figuroval ve všech svých rolích… Nerad bych se dopustil nějaké nekorektnosti, ale to je přesně to, co bych udělal moc rád. Bylo by skvělé, kdybych v Praze příště nevystoupil jen jako zpěvák. Rád bych s místními hudebníky a se všemi uměleckými složkami Státní opery spolupracoval jako dirigent, jako režisér, jako výtvarník. Těšilo by mě udělat v Praze nějaký komplexní umělecký projekt. Ale kdo ví? Uvidíme!