Mladý Sherlock Holmes – recenze
Podle šetření vědců z boloňské univerzity je Sherlock Holmes v postmoderním umění třetí nejcitovanější archetypální postavou po Hamletovi a Robinsonovi.
Zasloužily se o to takzvané holmesovské apokryfy. Živoucí majestát nejslavnějšího detektiva v nich jeho čilí příznivci udržují už 80 let od smrti Arthura Conana Doyla. K původním Doylovým čtyřem románům a 56 povídkám tak postupně přibylo 1100 próz, z toho stovka jen pro mládež. I Brit Andrew Lane v románu Mladý Sherlock Holmes – Smrtící mrak, který v překladu Jana Klímy vydal Albatros, zapátral, jak se hrdina činil už v pubertálním věku.
Sherlock Holmes slouží literatuře jako veřejný statek, jehož prostřednictvím si hýčkáme nostalgický sen o Velkém detektivovi, a tak nesmrtelný ideál této postavy ponouká fantazii tvůrců k rozvíjení jejího mýtu. Nezahálejí ani autoři, kteří o něj pečují k potěše nejmladší generace. Zatímco česká holmesologie pro mládež se díly Rudolfa Čechury či Jaroslava Tafela snažila přivolat Sherlocka k případům v české kotlině, její anglosaská centrála nemá exotiku zapotřebí a obrábí tuto legendu s důrazem na přirozené potřeby dospívajících.
Chceme-li shrnout její nejnovější počiny, jež se dočkaly českého překladu, připomeňme, že třeba Nancy Springerová hledí na téma z dívčí perspektivy a dopřává Holmesovi sestřičku Enolu, vtipně brojící proti patriarchálním viktoriáncům. Tracy Macková a Michael Citrin si zase posvítili na příspěvek otrhánků z party Příležitostných malých detektivů z Baker Street, o jejichž službách se Watson zmiňuje hned v úvodu svých zápisků, ale jinak je z kanonických holmesiád vygumoval, jako by šlo o kacíře.
To Andrew Lane je větší tradicionalista. Zajímá ho, jak se Sherlock projevoval coby výpěstek internátního školství, odložený na prázdniny ke strýčkovi do zapadlého městečka, aby si tu udržel dobré mravy. Nejbližší rodina na něj nemá čas. Otec hájí britské zájmy na bojišti v Indii, starší bratr Mycroft na poli tajných služeb a matka je po smrti. Jenže strýc Sherrinford leží věčně v náboženských traktátech, osamělá teta se zmůže jen na samomluvy a chlapce hlídá leda hospodyně, probodávající Sherlocka jestřábím pohledem, vyhrazeným později výlučně slavnému znalci temných skutků lidského srdce.
Akční rádius venkovské šlechty je přes sto let výtečným plenérem pro britské umění vraždy, a Lane se ho snaží využít i pro svůj záměr. Když se tedy jeho Sherlock s místním kamarádem nachomýtne k mrtvole v remízku a městečkem se začne šířit zápach, je načase posvítit si na obor mikrobiologie, tehdy ještě v plenkách. Píše se rok 1868, hygienických novot se místní bojí jako čert kříže, takže vedle uličnického Watsona musí do hry vstoupit i najatý domácí učitel. Přistěhovalý Američan, kdysi stopař a agent od Pinkertona, dovzdělává mladého Holmese v dovednostech, které přišly školometům zbytečné. Učí ho docenit přírodní vědy, vyvozovat kauzální souvislosti a nevynášet soudy dřív, dokud neznáme všechna fakta, zdokonalit dar pochybnosti a nepodceňovat intuici. Zvlášť ta studentíkovi chybí, když se hrne do maléru a nezřídka je přemožen prostými pohunky, což by se Holmesovi v nejlepších letech věru nestalo.
Postava Sherlocka totiž v literatuře funguje také jako zrcadlo doby, a to obousměrné, protože časy se mění a hrdinové s nimi. Jednak do jeho postavy promítáme dobové strachy a přání, jednak aktuální modly, a tak na nás leckdy jukne obraz, do něhož kdosi naklonoval hrdinu mladšího. V holmesologii byli kdysi utkvělými idoly James Bond nebo lovci nacistů, a také nyní důvtipný čtenář brzy zjistí, že před ním stanula viktoriánská verze Harryho Pottera jako prototyp mladistvého dobrodruha přizdobeného uprášenou patinou.
I Laneův Sherlock je v zájmu případu soustavně neposlušný, zato obeznalým klaďasům se podrobuje lehce a ve vztahu k něžnému pohlaví není ještě ani stopy po zapřisáhlém odpůrci žen. Z násilných smrtí, které jeho první pátrání vroubí, je schopen otřepat se stejně hbitě jako dítka z dnešních videoher. Jak by ne: byl sem naroubován plochý fantasy vzorec kluka, pro něhož je klíčový postup děje vpřed. Sama zápletka případu reprezentuje však ten typ akční krimi, kde je pachatel znám a jde jen o to, aby se včas zabránilo zločinu.
Kromě vtipného využití vedlejších jmen holmesovského mýtu se tak už dočkáme jen zjištění, proč bude Holmes k stáru tíhnout ke včelám. Místy až napadá, k čemu příběh slavnou značku potřeboval, když ji nijak světoborně nerozvinul. Závěrečné vychloubání Andrewa Lanea jeho kontakty na Doylovy dědice – které spíš slouží jako ozdůbka než jako právně použitelný kontakt – berme proto jako kyselé hrozny v ústech páně autora, jenž míní svou představu o mladém Sherlockovi promítnout do dalších případů. Utěšujme se, že první svazek byl jen prologem, klestícím cestu důvtipnější šarádě. Neboť zatím je to prosté, milý Watsone: případ smrtícího mraku naplnil touhu po dobrodružství v aktuálně hektickém tempu, holmesovský majestát jen v běhu mírně ulízl a minul vše podstatné. A pádilo se přitom tak, jako by na desítkách míst neměla kniha ani v češtině korektora.
