Chodit, psát, meditovat. Taras Prochasko miluje hory a život bez konvencí

Taras Prochasko debutoval v legendárním undergroundovém časopise Četver (Čtvrtek), kde v letech 1992-1994 působil jako redaktor. Pochází z Ivano-Frankivsku a patří k prozaikům a esejistům hlásícím se k tzv. stanislavskému fenoménu. Dnes je to pro něj víceméně literárně-historické pojmenování nezavazující k žádnému stylu. Podobně volný a formální je podle něj svazek s ukrajinskou Asociací spisovatelů, která sice vznikla, aby se vymezila proti přežívajícímu postsovětskému svazu spisovatelů, ale dnes je dokladem, že nejlépe je pro spisovatele zůstat „neorganizovaný“.

Mým úkolem je smazávat hranice formálního dělení literaturyV případě Tarase Prochaska také nezařaditelný podle stylu. Sice jako většina ukrajinských spisovatelů, i on se začal skrze literární vyjádření porozhlížet skrze básnickou formu, dnes ale nerozlišuje, jestli píše báseň nebo prózu, nebo dokonce esej. Poetický jazyk je mu vlastní podobně jako vnímavý pohled „pod povrch“ – a to doslova, jak dokládají třeba u názvy jeho děl, prozaické sbírky Inši dni Anny (Jiné dny Anny) z roku 1998, Leksykon tajemnych znaň (Lexikon tajemných naukú) z roku 2005, a především román Neprosti, na Ukrajině vydaný roku 2002, česky o deset let později jako Jinací.

Taras Prochasko a překladatelka Aleksandra Stelibská |foto: David Konečný

Taras Prochasko je rovněž autorem koncepce edice Inšyj format (Jiný formát) nakladatelství Lileja-NV, kde byly v letech 2003-2004 publikovány rozhovory s předními ukrajinskými osobnostmi.

FM Halyčyna (24. 11.)Když člověk trvale žije v horách, dříví se pro něj stává stejně tak důležitou součástí života jako chléb, mléko, postel, košile, teplá bunda. Dříví se stává tvým pokračováním, jakoby částí tvého těla. Vidíš v těchto hranolech kondenzované teplo, bez něhož by tvé tělo přestalo být tvým. Na nich tudíž závisí tvůj život. A hranice vyskládaných polen se dají vnímat jako divná anatomická struktura, která je součástí tvého organismu. Proto tě ani nenapadne považovat je za něco divného a magického, záleží ti jenom na tom, aby jich bylo hodně. Úhledná polínka vyskládaná podél zdi přetvářejí domy na opravdové pevnosti. V takové noře se dá v klidu přečkat jakýkoliv vpád. A ony určitě přijdou. Mráz bude tlačit na stěny s takovou silou, že uvnitř budou praskat dřevěné konstrukce, sněhy rozhodně alespoň několikrát zasypou dveře tak, že ven se bude muset lézt oknem, pak prolézat, plazit se přes závěje ke dveřím a rozhrabávat sníh. Vítr přetvoří okna na vibrující membrány a komín s půdou zas na území osídlené různými neznámými tvory. Potom je volba jednoznačná: buď nebudeš topit a sám se staneš součástí větru, mrazu a sněhu, nebo topit budeš a tím přeměníš dřevo na teplo svého těla. To platí, pokud člověk žije v horách dlouho. Průběh zimy, její kalendář, zářezy dnů, to všechno se dá vypozorovat podle postupného ubývání dříví. Když ale člověk jezdí do hor jenom občas, nevnímá dříví jako každodenní obživu, ale jako nějaké delikatesy, vytříbené pokrmy a omamné nápoje. Moje dříví ve skutečnosti připomíná vyzrálý koňak. Kromě loňských smrkových polen mám ještě schovaná polena buková, která jsou odleželá více jak dvacet let. Jsou čistě bílá, skoro průhledná a zvonivá. Hřejí nejen intenzivně a něžně zároveň, ale především dlouho. Naučila se nespěchat. Dokonce se zdá, že když člověk takové poleno podrží v ruce, udělá se mu trochu tepleji. V Rakousku z takových uleželých buků vyrábějí velmi důležité součástky do houslí. Z jednoho mého polena by se jich dalo udělat víc jak dvacet. Uvědomuji si, kolik houslí jsem za ta léta spálil, uvědomuji si, kolik bych si mohl vydělat, kdybych odvezl do Vídně alespoň jeden kufr plný polen. Zároveň vím, že jimi budu i nadále pomalu topit, častovat jimi kamarády a děti, tak jak se hostí vínem a slovem. Popel vysypu do záhonu, kde celou zimu čeká česnek, až přijde jeho čas. Ať se taky ohřeje.