Výběr z denního tisku, 16. května

Deníky přinesly jedno společné téma. Informují, že v Cannes dnes začíná nejprestižnější filmový festival. Jeho 65. ročník se chystá na velké hvězdy a na filmaře, kteří představí své novinky a utkají se o Zlatou palmu a další ceny. Rozhodovat o nich bude porota v čele s italským režisérem a hercem Nannim Morettim.

Hospodářské noviny a Právo hodnotí koncert Pocta Johnu Cageovi, který se konal v pondělí v Národním technickém muzeu v Praze v rámci Pražského jara. Hudebníci Agon Orchestru využili pod vedením dirigenta Petra Kofroně netypického prostoru, kde nechyběly ani scénické prvky.Frank Kuznik v Hospodářských novinách píše, že členové orchestru byli rozestoupeni po nejrůznějších částech ochozů a Kofroň je dirigoval přes projekční obrazovku. Dechy a perkuse bylo slyšet dobře, smyčce se v rozlehlém prostoru ztrácely. Zesílený zvuk z reproduktorů některým dílům svědčil, jiným méně.Vladimír Říha v Právu označil využití sálu Národního technického muzea jako jednoznačný úspěch. Koncertu dává 85 procent.

Právo otisklo recenzi Věry Míškové na film Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel.Míšková píše, že oproti prvnímu dílu Líbáš jako bůh, který byl spíše romantickou komedií, ve dvojce režisérka přehodila výhybku ke komedii situační a bláznivé. Tu žánrovou výhybku ale přehodila dost pozdě. První, ještě pražská půlhodina je příliš dlouhá a příliš podobná jedničce na to, aby divák nepodlehl dojmu, že se dívá na stejný film jako minule. Když se pak rozpoutají všechny karamboly a honičky, působí to zprvu tak křečovitě a pitomě, že se člověk začne smát v jakémsi hysterickém pudu sebezáchovy. Až po chvíli zjistí, že to je záměr, že tady už není myšleno vážně vůbec nic. Ten žánr pak režisérka udrží skoro až do konce, a řemeslně ho zvládá velmi dobře.

V Lidových novinách najdete recenzi Jiřího Peňáse na knihu Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových, kterou napsal Boualem Sansal a kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Pistorius.Tématem knihy jsou holocaust a islamismus. Tyto dva fenomény jsou v knize propojeny způsobem, který vzbuzuje až jistou pochybnost a budí dojem značné spekulativnosti či efektnosti. Kniha je napsána s evidentním politickým záměrem, což není její slabinou. V tomto směru by se dala označit za hrdinskou.

V Mladé frontě Dnes si můžete přečíst recenzi Vladimíra Hulce na inscenaci Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, která se hraje v Divadle Komedie. Nejde o drama, ale spíše o podnět či ideu, jak zachytit prchavost času, jak na jeviště přenést krátké okamžiky vztahů a osudů, jež se protínají a míjejí na náměstí malého města. Pro režiséra Dušana Pařízka tvoří náměstí samo jeviště Divadla Komedie.Hulec píše, že jevištní dění funguje samo o sobě a otevírá otázky po smyslu divadla a lidské existence vůbec. Nabízí herecky bohatý obraz situací a gagů, jež si každý divák musí dekódovat sám. Hodnotí inscenaci 100 procenty.