Etty Hillesum byla i v koncentračních táborech balzámem na mnoho ran
V polovině ledna uplynulo sto let od narození Etty Hillesum, vzdělané židovské ženy z Holandska, která se v červenci 1942 dobrovolně přihlásila k práci v internačním táboře Westerbork na pomoc uvězněným Židům. Od roku 1941 si psala deník a z Westerborku také napsala řadu dopisů svým přátelům. Čtyřicet let ležely její deníky a korespondence „v šuplíku“, ale po svém vydání v roce 1981 doslova obletěly svět.
Deníky Etty Hillesum v češtině vyšly pod názvem Přervaný život a výběr z její korespondence z let 1941 až 1943 pod názvem Myslící srdce. Knihy odrážejí průběh proměny této ženy z nevyrovnané a nešťastné bytosti v člověka, který si dokázal uchovat obrovskou vnitřní svobodu i v koncentračních táborech.
Etty Hillesum se narodila 15. ledna 1914 v holandské židovské rodině, nicméně k náboženství ji nikdo nevedl a její smýšlení i životní styl byly liberální. V roce 1941 však prožila velkou životní změnu a to díky setkáním s psychologem Juliem Spierem, který jí doporučil psát si deník a číst Bibli. Její život se nakonec stal neustálým dialogem s Bohem. Karmelitán Gorazd Cetkovský o ní říká:
„Etty Hillesum je pro mě takovým zajímavým prototypem moderního člověka. Je to mladý člověk, který je na jedné straně nesmírně nadaný – umí řeči, má vystudovaná práva, potom studovala psychologii, má všechny předpoklady pro to, aby byla šťastná, a přitom je nešťastná. Říká: Jsem nejnešťastnější člověk na světě. Další taková věc, která mi přijde taková velmi častá v tom dnešním světě, že ona sice nějak věří, ale nijak se nezařazuje. Nestane se ani formálně židovkou, ani křesťankou, i když čte Nový zákon, cituje ho v tom deníku, ale zůstane člověkem mimo ty oficiální struktury.“
Etty Hillesum nebyla žádná mravně bezúhonná světice. I v tom je podle pátera Gorazda Cetkovského prototypem moderního člověka.
„Ona je na jedné straně velmi otevřená těm duchovním věcem, krásně o nich mluví, ale na druhé straně ten její život obsahuje věci, které jsou morálně nepřijatelné. S tím se dnes často setkáváme sami v sobě, nebo to zřetelněji člověk vidí u druhých lidí, jak se to v nás mele. Na jedné straně věci velké a na druhé straně věci neobhajitelné.“
Před svým uvězněním měla totiž Etty vztah se dvěma milenci a také se rozhodla pro potrat.
„Tato dívka, která nebyla žádná naivka a měla za sebou takové zkušenosti, tak když mluví o své modlitbě, o tom, že si konečně klekla k modlitbě, tak napíše: ‚Tyto věci jsou ještě mnohem intimnější, než sex.‘ Že pro ni ten svět duchovních věcí, které se před ní otevřel, je něčím mnohem silnějším, jemnějším, než to, co prožívala s těmi muži.“
A jak se například v denících Etty odrazily její zkušenosti z koncentračního tábora?
„Etty zdůrazňuje: Aby člověk byl citlivý pro to, co má ve svém srdci a správně to tam uspořádal. Protože vidí v tom koncentračním táboře, jak se lidé zaměřují na věci, které nejsou důležité, a pak se jim hroutí svět, když o ně přicházejí. Takové její slovo, které mnohé mé posluchače nadchlo, bylo, že ona říká: My jsme tady zkoušeni z těch nejposlednějších lidských hodnot, tady se pozná, co je v člověku. Ona popisuje, jak do toho koncentračního tábora také přišli židovští politici, umělci, lidé, kteří byli úplně na špičkách společnosti, a někteří byli úplně odvaření v tom koncentračním táboře, protože najednou nebyli nic a oni nedokázali sami ze sebe nic vydat. To je, myslím, velmi zajímavé porovnat s prostředím rodiny, protože s tím se také setkáváme, že někdo je navenek velmi slavný, ale to jeho bezprostřední okolí, které zažívá, jaký je ten člověk v soukromí, se mnohdy trápí, protože to soužití s ním je obtížné. Takže ten Ettin výrok, že jsme tady zkoušeni z těch nejposlednějších lidských hodnot, je také velmi zajímavý.“
Ettiny deníky končí v říjnu 1942, zápisy z pozdějších dob se nám nedochovaly.
„Pro nás je pozoruhodné, když ty deníky čteme, že ta poslední věta v nich zní: ‚Chtěla bych být náplastí na mnoho ran.‘ A je zajímavé, jak se ty překlady rozcházejí – španělský a italský překlad používá takový jiný obraz a z té holandštiny to překládají: ‚Chtěla bych být balzámem na mnoho ran.‘“
Tím balzámem Etty byla nejen ve Westerborku, ale i v Osvětimi, kam byla deportována v září 1943 a kde o tři měsíce později zahynula. Více se o jejím životě a poselství můžete dozvědět na výstavě v ambitu kláštera v Kostelním Vydří a v jejích knihách, které u nás vydalo Karmelitánské nakladatelství.
