Školní docházku od šesti let věku dítěte zavedli už ve středověku židé
U příležitosti začátku nového školního roku se teď zaměříme na dějiny židovského školství. Tomu je totiž věnována nová stálá expozice v Úštěku, která je od léta přístupná veřejnosti. Navštívit ji můžete v krásných prostorách synagogy a rabínského domu, které byly v posledních letech opraveny díky projektu 10 hvězd – Revitalizace židovských památek.
Významnou židovskou výchovnou a vzdělávací institucí je od biblických dob až do současnosti rodina. Ale už v době před začátkem našeho letopočtu vznikaly židovské školy, aby se děti naučily hebrejštinu – tedy jazyk, kterým je psána Tóra, jak vysvětluje Arno Pařík z Židovského muzea v Praze.
„Tehdy se už mluvilo aramejsky, takže hebrejština se musela učit. A tak už v 1. století před naším letopočtem se požadovalo, aby obce měly svoje školy a financovaly kantora, který se bude věnovat dětem.“
Navíc v roce 70 našeho letopočtu Římané zničili židovský Chrám v Jeruzalémě a obyvatele Judska deportovali do všech provincií římské říše.
„To byl velmi silný podnět ke vzdělávání, protože ten původní život v Izraeli se přenesl jen do knihy a do podmínek v diaspoře.“
Ve středověku nabylo židovské vzdělávání velmi systematické podoby.
„Školní docházka začínala v pěti-šesti letech jako dnes, to vlastně zavedly židovské školy. Ovšem do školy se dávaly i malé děti – už od dvou-tří let se do té školy posadily, aby si zvykly na to prostředí.“
První rok se učila hebrejština a pak se začalo s četbou Bible.
„Třeba kniha Přísloví byla vysloveně školní materiál. Na jejích jednotlivých myšlenkách nebo krátkých verších se začala učit biblická literatura. A potom přišly jednodušší biblické knihy, takže do deseti let se četla Tóra po jednotlivých částech.“
Od deseti let pak děti studovaly Mišnu, což je nejstarší část Talmudu. To trvalo až do třináctého roku věku, kdy je židovský chlapec považován za nábožensky dospělého.
„Ta docházka je ukončena obřadem Bar micva, kdy se to dítě, nebo přesněji řečeno chlapec, stává členem té náboženské společnosti a je už odpovědný sám za sebe a za své jednání.“
Pro některé děti obřadem Bar micva školní docházka skončila, ale běžnější bylo zůstat ve škole do patnácti let. Nadaní žáci potom ještě pokračovali ve studiu v takzvaných ješivách.
„Ty ješivy byly různé pověsti podle toho, kdo v nich učil. Takže bylo zvykem, že ti studenti, kteří se rozhodli jít dál na tuhle vysokou školu, putovali po těch slavných ješivách a tam pokračovali ve studiu, až se z nich stali významní rabíni, což je povolání s největším respektem v židovské tradici.“
Židé však působili i v oborech, které s náboženstvím přímo nesouvisely.
„Židé, kteří se dostali do oblasti pod vlivem islámu, měli daleko širší přístup k literatuře. Takže například jsou tradiční obory, jako astronomie, matematika atd., kterým se Židé vždycky věnovali. To byly předměty, které byly jakoby navíc, neměly ten náboženský význam, ale souvisejí i s tím náboženským životem. Například určování začátku měsíců bylo vázáno na astronomická pozorování.“
Zároveň Židé vynikali ve znalostech různých jazyků.
„Díky mnohým vyhnáním navštěvovali různé krajiny a přicházeli do styku s různými tradicemi a naukami, jako například ve Španělsku, v Itálii, v Turecku a podobně.“
Na našem území zavedla školní docházku Marie Terezie v roce 1774. Tento rok je běžně považován za počátek povinné školní docházky, ale ve skutečnosti šlo spíše o otevření vzdělávání všem dětem z majoritní společnosti, které ovšem naráželo na nedostatek škol a učitelů. Arno Pařík k tomu dodává.
„To neplatilo pro Židy, samozřejmě to bylo jen pro křesťany. A Židé o to ani nestáli, nechtěli chodit do škol, které byly založeny na jiném náboženství.“
Teprve dekretem Josefa II. z roku 1781 byla židovským dětem povolena návštěva všech druhů domácích veřejných škol včetně univerzit. Současně bylo podporováno zakládání takzvaných normálních židovských škol při větších židovských obcích.
„Dokonce na ně obce zpočátku dostávaly státní podporu, ale musela tam být také výuka sekulárních předmětů. To znamená, že výuka byla v němčině a vyučovala se tam také geografie, etika a matematika.“
Vzorem pro všechny takovéto školy v českých zemích se měla stát První normální židovská škola v Praze – Josefově, která byla otevřena v květnu 1782. Židé však do ní své děti moc neposílali, a tak v roce 1786 císař nařídil, že absolvování normální školy a znalost němčiny budou podmínkou pro povolení sňatku.
„A to pomohlo. Navíc těmi učiteli se stali židovští kantoři a osvícenci. Tato reforma byla nakonec v Čechách a na Moravě velmi úspěšná, takže tady během následujícího století existovalo asi 150 židovských škol. A už v těch josefínských dekretech bylo povoleno také studium na vyšších školách a na univerzitě.“
Díky této reformě došlo na našem území koncem 19. a počátkem 20. století k vysoké úrovni židovské vzdělanosti. Můžeme se tak pochlubit významnými židovskými spisovateli, profesory na německé i české univerzitě i řadou lékařů a dalších odborníků.
