Festung Breslau
Dnešní polská Vratislav se po staletí jmenovala Breslau, nacházela se v Prusku a poté v Německé říši. V březnu 1944 vydal Hitler rozkaz, jímž se z Breslau – podobně jako z Vitebsku, Gdaňsku, Frankfurtu nad Odrou, Poznaně a řady dalších měst – měl stát „Festung“, pevnost, opevněné místo, které bude základnou pro příští německý protiútok. V nejhorším případě – tedy z nacistického hlediska – měly být tyto pevnosti obětovány, aby Berlín získal čas.
Rudá armáda Breslau obléhala od poloviny února až do 6. května, kdy se poslední němečtí obránci vzdali. Z města zbyly ruiny, podle odhadů bylo zničeno na dvacet tisíc domů i sedmdesát ze sta čtyř univerzitních budov a téměř všechny kostely byly strašlivě poškozené. Při obléhání a dobývání zahynulo šedesát procent německých vojáků a podle odhadů deset až šedesát tisíc civilistů. Když přeživší obyvatelé města vyšli ze sklepů, ocitli se ve světě, který jen stěží poznávali.
Po válce Sovětský svaz pohltil východní území Polska, která v roce 1939 obsadil na základě dohody s Hitlerem, a Polsko bylo za tyto ztráty odškodněno na úkor poraženého Německa. Dolní Slezsko a další do té doby německá teritoria dostala název „znovuzískaná území“, Němci z nich uprchli nebo byli vystěhováni, a na jejich místo přišli uprchlíci a vyhnanci z východu: perfidně se tomu říkalo „repatriace“.
Za první dva poválečné roky německé Breslau zmizelo a objevila se polská Vratislav. Koncem prosince 1945 bylo ve Vratislavi registrováno asi třiatřicet tisíc Poláků, kdežto Němců bylo pětkrát tolik. V březnu 1947 žilo ve Vratislavi téměř dvě stě tisíc Poláků a jen sedmnáct a půl tisíce Němců. Cesta Poláků z území, které náleželo do Sovětského svazu, nebyla snadná ani příjemná. Museli – stejně jako Němci z Breslau – opustit domovy, prostředí, na které byli zvyklí, i naprostou většinu majetku. Na rozdíl od německých vysídlenců, kteří trávili v dobytčích vagonech průměrně tři až čtyři dni, byli tito polští repatrianti na cestě obvykle tři až čtyři týdny. Jistou útěchu jim mohl nabízet fakt, že cesta desítek tisíc jejich krajanů, deportovaných pět let předtím do Kazachstánu a na Dálný východ, trvala tři až čtyři měsíce.
V českých a moravských Sudetech se po válce vyměnilo obyvatelstvo podobně a tato místa se z proměny nevzpamatovala desítky let, některá dodnes. S Vratislaví tomu bylo jinak, zanedlouho z ní bylo živé a kypící polské město, velké kulturní centrum a za komunismu velké hnízdo nenásilného odporu, domov slavné Solidarity Bojující a Pomerančové alternativy. Když jsem to jednou nadšeně komusi líčila, podivil se: „Ty mluvíš, jako by to byl zázrak,“ řekl. „Však to taky byl zázrak,“ odpověděla jsem. A myslím si to dodnes.
