Marnost nad marnost

Kazatel se nám představuje jako člověk, který hledá smysl své existence na Zemi; problém smyslu života ale pro něj není filosofická spekulace, nýbrž je zcela praktický: Kazatel chce být šťastný. A v tomto hledání zkouší důsledně jedno po druhém všechno, co má k dispozici, – a ve všem nakonec ztroskotá.

Kazatel je nám lidsky vzdálený: je velmi bohatý, může si dovolit cokoliv, o čem člověk jen sní, žádná z lidských radostí mu není odepřena, a Kazatel svého bohatství užívá naplno a bez zábran, navíc je i mocný a zdá se, že okolím uznávaný a vážený. Kazateli nechybí ani vzdělání, zná vše, co se v jeho době znát dá, a k tomu je i moudrý, zkrátka všechno to, po čem my toužíme a oč usilujeme už Kazatel dávno má.

Jenomže Kazatel není šťastný.

Všechno to, k čemu směřujeme, ať už je to vzdělání, rodina, kariéra, bohatství, moc nebo cokoli jiného, už před námi Kazatel vyzkoušel. Náš život se dá přirovnat k výstupu na horu: snažíme se něčeho dosáhnout a o něco usilujeme, to všechno už ale Kazatel vyzkoušel, a nenaplnilo ho to. Ve svých snaženích jako bychom stoupali na horu; Kazatel je už na vrcholku a na rozdíl od nás vidí, že na druhé straně hory zeje strašlivá propast. Ať už budu v životě usilovat o cokoli ušlechtilého nebo neušlechtilého, opodál bude vždycky postávat Kazatel s rukama v kapsách a bude se ironicky usmívat. Marnost nad marnost.

Řečeno dnešními slovy, Kazatel má nekonečnou kreditní kartu, je navíc mocný a veškerých myslitelných slastí světa si užívá zcela bez zábran. Nejprve zkouší bez omezení bohatství, alkohol a sex. Poté promyšleněji zde chce zanechat po sobě něco, co by jej přetrvalo, ať jsou to děti, domy či sbírky umění, zkouší i vzdělání a práci a s jakousi strašlivou důsledností boří vše, o co my obvykle v životě usilujeme.

Po celém životě nezbude než konstatovat, že všechno to hmotné, co se podařilo nashromáždit, veškerá moc a všechny úspěchy zůstanou kdesi na této zemi a nepoputují s ním do hrobu.

Na samý závěr knihy si Kazatel uvědomuje, že i mládí a zdraví pominou, čas nám je neustále rozdrobuje a ony nám unikají mezi prsty. Zdálo by se, že kniha končí v naprostém nihilismu: Kohelet se nebojí domýšlet věci do důsledků a konstatuje, že žádná z pozemských věcí není s to trvale naplnit jeho touhu po smyslu.

Jak je nám Kazatel vzdálený svým postavením, tak je nám naopak blízký svou nejistotou; nemá konečné a uspokojivé řešení svých otázek, je nespokojený nebo neuspokojený, ukazuje svou nejistotu, v knize si často protiřečí a pře se sám se sebou, a neříká nám, tak to je a tak to není.

Právě v nenalezení smyslu života na zemi snad kniha jako šíp ukazuje k nebi. Kniha končí stejnými slovy, jako začala, marnost nad marnost, říká Kohelet, všechno je marnost...

Ale co všechno má Kazatel za sebou! Život přece je víc než co nejkomfortnější čekání na smrt! Smysl života musí být v něčem, co nás přesahuje, v něčem, co není z této země. V Kazateli vidíme člověka, který se nespokojí s obvyklými odpověďmi, jeho velikost je v jeho tvrdohlavé zarputilosti, s níž nervózně prochází zemí ve svém hledání smyslu.