Vzpomínka kreslíře, malíře a karikaturisty Adolfa Hoffmeistera
Před čtyřmi dny, ve středu 15. srpna, uplynulo rovných 105 let od narození Adolfa Hoffmeistera, známého kreslíře, malíře, karikaturisty, autora řady poetických textů a reportáží. Patřil k předválečné umělecké avantgardě a působil i v řadě kulturně-politických funkcí. V letech 1965-67 byl například předsedou Svazu československých výtvarných umělců a předsedou pražského centra PEN-klubu. Po okupaci roku 1968 upadl v nemilost komunistických úřadů a od roku 1970 mu byla zakázána veškerá veřejná, publikační i výstavní činnost. Zemřel 24. července 1973.
Adolf Hoffmeister se ve své tvorbě přímo k židovství nehlásil, ale židovské motivy jsou v jeho díle přesto patrné. Nejde přitom jen o známý cyklus kreseb a koláží Franz Kafka z roku 1965. Hoffmeister do židovského kontextu vstoupil především jako autor libreta k opeře Brundibár, která byla za 2. světové války uváděna v koncentračním táboře Terezín. K tomuto dílu se váží i následující vzpomínky Adolfa Hoffmeistera.
Prožili jsme celou válku v emigraci a až do svého návratu do Prahy dne 28. srpna 1945 jsem nikdy neslyšel, že by se byla má dětská opera dožila premiéry v okupované zemi. Utrpení svých přátel jsem tušil, ale nadějemi jsem zaháněl představy o jejich hrozném osudu.
Brundibára chtěl uvést kapelník Rafael Schächtner s dětským sborem pražského židovského sirotčince, ale pronásledování židů a transporty do táborů tento pokus v zárodku znemožnily. Jen mladý učitel Rudi Freudenfeld provedl v pražském Útulku židovských dětí Krásovu a mou opera v programu jediného večera. On také propašoval kontrolou klavírní výtah do Terezína.
Hans Krása se zde ujal nastudování hudební části. U starého harmonia cvičil sbor i sólisty. Měl plno dobrovolníků. Každý chtěl ve hře vystupovat. Bylo prý těžko rozhodnout, komu part svěřit, protože jeden byl lepší druhého. Nakonec byla obsazena každá úloha víckrát - až desetkrát, protože nikdo nevěděl dne ani hodiny. Nebudu je jmenovat, bylo by to příliš smutné. celý soubor, který nakonec čítal 120 dětí, zahynul v plynových komorách. Orchestr byl složen z mezinárodních koncertních mistrů-sólistů. Byli tu Holanďané, Francouzi, Belgičané, Češi, Němci. Architekt František Zelenka sehnal i flašinet pro Brundibára, i bandasku pro mlékaře.
Premiéra byla 26. září 1943 v malém sále kasáren. Později, když byla otevřena velká scéna v bývalé terezínské sokolovně, byl k zahajovacímu představení zase vybrán Brundibár. Dokonce když přijela do Terezína inspekční komise Mezinárodního červeného kříže, byl hostům předveden Brundibár. Předtím si ovšem Brundibára prohlídlo velitelství lágru. Režisér, který přežil i Terezín i Osvětim, mi vypravoval, že lagerkommandant shledal prostředí a výpravu pro veselou dětskou operu příliš smutnými a nařídil novou úpravu scény. Přes noc vyrostlo celé město kulis. Prý existoval dokonce německý film se dvěma scénami z opery.
Opera se stala majetkem dětí a nápěvy pískali všichni kluci; na každém dvoře hráli operu nejmenší ochotnické celky dětských amatérů.
Všichni zahynuli. I Brundibár, i Zelenka, i Hans Krása.
