Půst v judaismu

Především nutno říci, že zmíněné jednodenní půsty, které se opakují po osm týdnů, se řídí židovským kalendářem, kombinujícím pohyb Měsíce a Slunce. Půst přitom připadá vždy na čtvrtek, kdy se z Tóry, Pěti knih Mojžíšových, čte úryvek z oddílu, který bude v úplnosti přečten při následující sobotní šabatové bohoslužbě. Uvedené postní oddíly Tóry začínají Druhou knihou Mojžíšovou, která popisuje otroctví Židů v Egyptě, a opakované půsty mají připomenout toto smutné údobí židovských dějin. Teprve když četba zaznamená východ Židů z Egypta, darování Božího zákona na hoře Sinaj a základní etické příkazy spolu s předpisy pro vybudování svatostánku, půsty mohou skončit. Jinými slovy: Až když se svoboda fyzická spojí s osvobozením ducha, je člověk skutečně svobodný a smutek může ustoupit do pozadí.

Obecně platí, že půst je v židovství výrazem bohabojnosti, projevem lítosti nad vlastními špatnými skutky a někdy je chápán i jako příprava k významným činům. Může přivodit vize a prorocké sny, jako znak naléhavosti a opravdovosti provází modlitby při zvláštních příležitostech. Půst se již v biblických dobách vyhlašoval v době ohrožení a v čase tragických neštěstí. Těm, kdo se hroužili do mystického rozjímání, sloužil jako prostředek vnitřního očištění a projasnění ducha. Judaismus však zavrhuje asketismus, a proto obecně platí, že půst je pro věřící Židy především projevem zbožnosti. Vyjadřuje touhu žít v souladu s Mojžíšovým učením, ale již Talmud upozorňuje, že jen postit se k nápravě nestačí. Traktát Taanit říká: "Nikoliv pytel místo šatu a půsty vedou k prominutí, nýbrž pokání a dobré skutky." Proto je také v biblickém příběhu o Jonášovi řečeno, že Bůh viděl, jak se lidé v dříve hříšném městě Ninive "odvracejí od své zlé cesty". Důraz je kladen na činy, nikoliv na vnější gesta.

Idea zdržení se jídla a vody na znamení zbožnosti je přítomna ve všech třech druzích půstu, které judaismus zná. Jde jednak o půsty předepsané celému společenství Izraele, dále o půsty při zvláštních příležitostech a konečně o půsty osobní. Půstů zachovávaných společenstvím je celkem šest za rok, ale jen jeden z nich, v Den smíření, je Tórou přímo přikázán. Z ostatních půstů společenství plné čtyři souvisejí se zničením prvního a druhého jeruzalémského chrámu a vyhnáním Židů z historické vlasti. Tyto půsty jsou sice v Bibli zmíněny, ale dodržují se až na základě ustanovení Talmudu.

Z osobních půstů zmiňme alespoň ty, které vyplývají z životního cyklu. Postit se tak mají například děti ve výroční den smrti rodičů, ale i během svého svatebního dne, a to až do skončení svatebního obřadu. Tímto pro nežidovské tradice snad nezvyklým ustanovením se nijak nepotlačuje radost ze spojení dvou lidí. Sňatek je však znamením nové odpovědnosti za rodinu a potomky a půst snoubenců v tuto chvíli zdůrazňuje pokoru novomanželů. V duchu se kají z předchozích pochybení a na začátku nové cesty žádají Boha o prominutí.