Zamyšlení Leo Pavláta: Půlstoletí nenaplněná rezoluce Rady bezpečnosti OSN
Ve středu uplyne 50 let od přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která měla vést k ukončení blízkovýchodního konfliktu. Dodnes se tak nestalo.
Rezoluce číslo 242 z 22. listopadu 1967 měla vyřešit důsledky červnové války, v níž Izrael porazil Egypt, Sýrii a Jordánsko a obsadil Sinajský poloostrov, Gazu, Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu s východním Jeruzalémem. Podle arabského světa podporovaného komunistickým blokem se židovský stát dopustil agrese. Izrael s podporou demokratického světa naproti tomu uvedenou válku považoval za obrannou: za sebezáchovnou reakci na vojenské přípravy sousedů a jejich propagandu netající se úmyslem „zahnat Židy do moře“.
Rada bezpečnosti OSN vzala v potaz situaci Izraele. Deklarovala sice „nepřípustnost získání území válkou“, avšak neoznačila Izrael za agresora. Co víc, předurčila, že řešením konfliktu není návrat k situaci před jeho vypuknutím, ale dohoda o hranicích. Součástí takové dohody mělo být stažení Izraele z obsazených území, ale to v rámci všemi uznané „územní celistvosti a politické nezávislosti každého státu v oblasti“ stejně jako „práva žít v míru, v bezpečných a uznaných hranicích ve svobodě před hrozbami nebo akty násilí“. Všechny tyto kroky pak měly za cíl dosažení „spravedlivého a trvalého míru“.
Prosté obnovení předválečného stavu, jak si to přály arabské země, bylo obsaženo v úvodních návrzích rezoluce Sovětského svazu a Indie. Ty však byly zamítnuty a přijata byla verze anglo-americká. Ta namísto pro Izrael nepřijatelné zásady „konkrétní území za nezaručený mír“ měla židovskému státu zajistit na základě jednání bezpečný mírový život v nezpochybnitelných hranicích. Těm by odpovídalo i stažení Izraele z dobytých území.
Z dikce rezoluce 242 vyplývá, že o hranicích je třeba jednat, a to tím spíše, že v předválečném období dělila Izrael od arabských zemí jen linie příměří z roku 1949, které arabské státy výslovně upřely politický i územní charakter. Že rezoluce 242 neměla na mysli předem dané řešení, dokládá konečně i to, že o budoucích hranicích hovoří v podmiňovacím čase; jinými slovy: strany zapojené do konfliktu mají jeho řešení dojednat.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242 z listopadu 1967 představuje dodnes základ pro ukončení blízkovýchodního konfliktu. Od té doby Izrael vyklidil Sinaj a s Egyptem a Jordánskem navázal diplomatické styky. Umožnil vznik Palestinské autonomie, předložil konkrétní návrhy k naplnění rezoluce 242. V roce 2005 pak vyklidil pásmo Gazy. Místo klidu se odtud dočkal raketového ostřelování ze strany teroristické palestinské organizace Hamas. Nejvyšší palestinští představitelé také již dlouhá léta odmítají s Izraelem jednat. Za této situace, žel, více než půlstoletí starý konflikt nespěje ke svému řešení.
Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.