O svaté Ludmile

Vždycky, když tyto verše pročítám, napadá mě taková myšlenka - zdali by se na ně dalo navázat a v podobném duchu pokračovat i o našem národě. A myslím si, že by to mohlo být docela podnětné. Poselství víry v Boha se přece neodmyslitelně vine i našimi českými dějinami. Písmo svaté nám v této jedenácté kapitole Listu Židům, ale i na dalších místech - třeba na počátku evangelia Matoušova či Lukášova - přináší řady jmen, tvořících nejen jakýsi zástup generací, očekávajících příchod Kristův, ale jsou to vlastně jakési rodokmeny víry. Jak autor Listu Židům, tak i oba zmínění evangelisté ukazují, že tento rodokmen dochází svého naplnění v Ježíši Kristu. Od něho naše víra pochází a on ji také vede k dokonalosti. Onen "rodokmen víry" však u Ježíše nekončí. Dle prologu Janova všem, kdo ho přijímají, dává moc stát se Božími dětmi. A sám Kristus říká, že "každý, kdo plní vůli Boží, je jeho bratrem, sestrou i matkou". V této souvislosti můžeme vzpomenout i na slova apoštola Petra z desáté kapitoly knihy Skutků: "Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné." Rodokmen víry, pnoucí se ke Kristu, tedy pokračuje dále a zřetelně prostupuje i našimi národními dějinami.

Jednou z prvních ratolestí, která na vinném kmeni Kristovy víry v našem národě vzešla, byla svatá Ludmila, jejíž svátek slavíme dne 16. září. Pocházela z knížecího rodu pšovského v severních Čechách a narodila se někdy kolem roku 860, s největší pravděpodobností na dnešním Mělníce. Z řady památek, které v tomto věnném městě českých královen svatou Ludmilu připomínají, bychom si měli připomenout alespoň jí zasvěcenou kapli na zdejším zámku a také kostel téhož jména, stojící od poloviny 16. století na takzvaném Pražském předměstí.

Ludmila se stala manželkou knížete Bořivoje, který krátce po sňatku přijal křest od svatého Metoděje. A tehdy se i ona stala křesťankou a v opravdové víře vychovala nejen své dva syny Spytihněva a Vratislava, ale též vnuka Václava. Svůj život dokonala mučednictvím na hradě Tetíně v noci z 15. na 16. září roku 921. Čtyři roky poté bylo její tělo přeneseno do Prahy a uloženo v kostele sv. Jiří na královském Hradě. Staré životopisy vyzdvihují Ludmilinu horlivost v šíření křesťanství a také její dobročinnost. V době císaře Karla IV., který významnou měrou pozvedl i úctu našich národních světců, byl v těsné blízkosti hlavního oltáře svatojiřské baziliky zbudován ke cti Ludmilině dodnes dochovaný náhrobek s ležící sochou světice, která vyniká ušlechtilostí českého gotického umění. Je také pravděpodobné, že v době Karla IV., kdy byly na Mělníce založeny vinice s burgundskou révou, byl položen i základ pojetí svaté Ludmily jako patronky vinařů. Tak ji ostatně představuje i barokní socha Michala Brokoffa, kterou nechal na počátku 18. století postavit na svých vinicích pražský měšťan Joanelli a dnes ji můžeme spatřit na Vyšehradě. Barokní kazatelé nazývají svatou Ludmilu matkou víry českého národa a takto nám ji vykresluje i slavné oratorium Antonína Dvořáka. Přibližně ve stejné době, kdy vzniklo toto veliké hudební dílo, byl jako projev úcty svaté Ludmile zasvěcen její památce i nově zbudovaný kostel na pražských Královských Vinohradech.

Liturgická modlitba v den svátku svaté Ludmily obsahuje prosby za to, abychom i my dokázali jít vytrvale v jejích stopách, abychom byli pevní ve víře a bohatí dobrými skutky. To nás přivádí nejen k následování této první české světice, ale i k návaznosti na onen rodokmen víry, o kterém jsme se zmínili na počátku našeho dnešního zamyšlení. Vedle svaté Ludmily jsou v tomto rodokmenu zakotvena i další jména světců, vzešlých z našeho národa - Václava, Vojtěcha, Prokopa, Anežky, Zdislavy, Jana z Nepomuku a mnoha jiných, o kterých sice třeba nečteme v dějinách, ale kteří jsou z našich rodů a s vírou a vytrvalostí v dobrém kráčeli zemí, po níž dnes jdeme my. I na sklonku našeho rozjímání o křesťanských kořenech našeho národa tak mohou se zvláštní aktuálností zaznít slova Listu Židům, která následují po Velepísni víry: "Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle."