Boží Tělo
Ve čtvrtek se v katolické církvi slavil svátek Těla a Krve Páně, známější pod názvem Boží Tělo. V některých farnostech je tato slavnost přenesena na následující neděli. Zvlášť nápadné na katolickém svátku Božího Těla je procesí, oficiálně eucharistický průvod.
Toto procesí se poprvé objevilo v poslední třetině 13. století jako lokální obyčej. Počátkem 15. století už bylo rozšířeno v celé církvi. Je to projev středověké zbožnosti a rozhodně se nejednalo v době jeho zvyku o demonstraci katolické síly tváří v tvář nekatolíkům, jak se někdy nesprávně tvrdí. Průvod Božího Těla snad vznikl z obyčeje procesí do polí. Člověk chtěl do každé části svého světa zanést to, co je pro něj nejsvětější. A tak se volné prostranství a příroda stala chrámem, slunce se stalo světlem nad oltářem, poryv větru se mísí se zbožným zpěvem lidu, na rozích nám známých ulic nestojí hloučky hovořících lidí, ale oltáře, které chtějí říci: i tento kout tvého všedního života můžeš posvětit, člověče!
Tak se procesí o svátku Božího Těla stává jakýmsi zhmotněním putování člověka ke svému cíli. Připomíná, že jsme zde na zemi jen poutníky, kteří zde nemají své trvalé místo. Člověk je bytost proměnlivá, putující tímto prostorem a hledající věčnou vlast a věčný pokoj. Člověk je bytostí, která se stále musí měnit. Dokonalost člověka je právě výsledkem těchto častých proměn. Tuto vrstvu naši existence právě naznačuje procesí a jeho pohyb vpřed. Někdy tomu pohybu vpřed nerozumíme, a přece nás proměňuje a nese. Stejně tak jako mnoho lidí, kteří se setkají s průvodem Božího Těla, mu nerozumí, kroutí nechápavě hlavou, a přesto i těmto nechápavým toto procesí žehná a zve ho: pojď tímto životem dál.
Toto procesí nese s sebou v monstranci ve vzácné nádobě, Tělo Kristovo, které se za všechny vydalo v oběť. Toto procesí nese také kříž, na němž se Kristus vydal za hříchy světa. Procesí nese tento kříž místy, kolem domů, v nichž bydlí lidé stále obtíženi různými vinami, hříchy, nepravostmi, a tak naznačuje, že člověk musí umět stále vyznávat svou slabost a hříšnost.
Touha vyznat své viny nás vede do hlubin naší duše. Vede nás do hlubin, v nichž se naprosto nezkresleně můžeme setkat skutečně se sebou samými. Toto sestupování do hlubin přináší někdy nepříjemné poznání, čeho jsem schopen, jaký vlastně jsem - skutečný "humus"! Ale vždyť to je přece latinské označení pro zemi! A kdo je schopen a ochoten sestoupit k této své zemitosti, stává se člověkem, který má ctnost pokory (latinsky "humilitas"). A tato "humilitas" nás už jaksi automaticky vede k tomu, co je "humanum", co je skutečně lidské. Tato cesta do vlastního nitra nás tedy činí ryzími lidmi, kteří pak už mohou stoupat jen vzhůru.
A tak je toto putování do hlubin duše skutečným postavením žebříku, který spojuje nebe se zemí, moji zemitou skutečnost s nebem. Stavění tohoto žebříku není snadné, je úmorné, ale velmi potřebné. Jedině tím způsobem, že sestoupíme k sobě, můžeme pak vystoupit. Čím vyšší stavíme dům, tím hlubší musíme kopat základy. Čím výše se má pnout koruna stromu, tím hlouběji musí strom zapustit kořeny do země. Základ a kořen dokonalosti a všech ostatních ctností je pokora. Bez pokory všecky ostatní ctnosti totiž "brzy vyprchají a uschnou", říká sv. Řehoř Veliký. Jaká by to byla např. ctnost chudoby, kdyby někdo pohrdal bohatstvím z povýšenosti? Je to klasický antický příklad: Diogenes špinavýma nohama špinil koberce u Platona s tvrzením, že "šlape po pýše Platonově". Šlapal vlastně pýchu pýchou jiného druhu.
Procesí Božího Těla vnáší nové světlo do všech koutů bytí člověka. Vede k pohybu, k překonání strnulosti. Slavný hymnus sv. Tomáše Akvinského napsaný k tomuto dni a začínající latinskými slovy: Pange lingua (Chval slavného jazyk lidský těla Páně tajemství), tedy tento hymnus ve své třetí sloce latinsky vyzývá: Et antiquum documentum novo cedat ritui - a Starý zákon novému ustup řádu jinému...
Setkáte-li se kdekoliv s procesím Božího Těla, můžete zůstat stát třeba s údivem, nechápavě, s neporozuměním, ale každopádně vězte, že je to úkon, který vyzývá k jednomu: Nebuď člověče, strnulý ve svém životě, pojď dál, vždyť stále ještě nejsi u cíle a možná ani k němu neznáš cestu. Procesí ukazuje: Nesu Toho, který tu cestu ukázal.
K slavnosti Těla a krve Páně - duchovní zamyšlení katolického kněze Prokopa Siostrzonek
