Cesty papežů (jsou vyzpytatelné)
Od dob první církve bylo pro křesťanství vždycky typické cestování. Přímo symbolem se stal apoštol Pavel, který křižoval s "dobrou zprávou" evangelia tehdy známý svět, tedy římskou říši. Také ostatní apoštolové se vydali do nejrůznějších končin, aby zakládali sbory věřících, kteří se najednou díky nové víře začali dívat na svět optimisticky, i když si o jeho stavu (a potažmo o jeho konci) nedělali velké iluze. Legendy praví, že se dostali nejenom do vzdálených koutů římské říše, ale i do jiných říší, od Kavkazu až po Indii nebo Čínu. Křesťanství mělo prostě vždycky tendenci překračovat politické i kulturní hranice.
Je to tak trochu v jeho přirozenosti, neboť jednou z ústředních myšlenek této víry je to, čemu se říká "inkarnace". Toto zvláštní slovo vyjadřuje v myslích teologů a filosofů princip vtělení. Jinými slovy, změna nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Skutečnou proměnu tím pádem nezpůsobuje silná armáda, revoluce nebo zásadní politická reforma, ale nenápadná změna myšlení, změna hodnot, změna pohledu na svět - a v konečném důsledku změna postoje vůči samotnému nebi. V očích křesťanů je počátkem inkarnace Ježíš, který se narodil jako malé, bezbranné dítě, aby změnil svět. Mimochodem, i on byl se svými učedníky stále na cestách, i když jenom v rámci tehdejší Palestiny.
Ale co je důležité - z principu inkarnace vyplývá, že člověk může přijmout evangelium (a ztotožnit se s "dobrou zprávou") bez toho, aby musel měnit svoji identitu. Indián zůstane Indiánem, Číňan zůstane Číňanem, Eskymák zůstane Eskymákem a Čech zůstane Čechem, jen se k té původní identitě přidá nová naděje, která začne měnit věci po lince morální a etické. Žádná revoluce, žádný převrat, žádná válka nebo zemětřesení. Jednoduchá, malá změna, která vede k postupné, ale mimořádně trvalé obnově. Jestli je něco na křesťanství úchvatné, pak je to právě tohle. Mimochodem, právě proto vůbec nemá smysl mluvit o křesťanství jako o "náboženství Západu".
Kdybyste žili v Římě někdy kolem roku 50 nebo 70 a řekli svým sousedům v hezky vyhlížejícím antickém domě s atriem, že víra těch podivných lidí, kterým se bude jednou říkat "křesťané" nejenom pronikne do celého světa, ale bude mít miliardy následovníků a stane se největším světovým náboženstvím, asi by vás považovali za šílence. Přesně to se ale stalo - a skutečným důvodem nebyly mocenské hry, ale onen tajemný princip, zvaný "inkarnace". Armády a vnější síla pozdějších křesťanských vládců, byly nejspíš nevyhnutelným důsledkem, nikoliv příčinou šíření nové víry. Ostatně, někdy pomohly v obraně civilizace a nastolení spravedlnosti, avšak jindy byly spíš (nebo vyloženě) na škodu.
Vraťme se ale ke křesťanům a jejich cestovatelským ambicím. Když se zrodily misie, skoro automaticky to znamenalo službu v jiných zemích. Jedním ze základních kamenů šíření dobré zvěsti je totiž od počátku to, že věřící podporují nějakou formu pomoci zahraničí. Může to být cokoliv, od lékařských služeb, přes výstavbu obydlí, až po zakládání náboženských komunit. Vždycky je za tím ale víra, že malá změna vede k velkým výsledkům. Jako rostlina, která se zasadí a je křehká, ale postupně nabírá sílu, až je z ní velký strom. Ostatně, právě tohle podobenství učil Ježíš svoje následovníky. Říká se mu podobenství o hořčičném zrnu.
Papežové v moderních dobách tedy nemohou necestovat. Žijeme v časech globalizace, kdy se svět propojuje a zmenšuje. Jakákoliv informace se dostane kamkoliv, žádné hranice ani železné opony ji nezastaví. To je samozřejmě příležitost pro dobro i zlo. Kolem nás je záplava prospěšných i škodlivých reklam, webových stránek, televizních nebo rozhlasových pořadů a vůbec všeho možného, co nějak souvisí s informacemi. Nic ale nenahradí osobní setkání a rozhovor člověka s jinými lidmi. Nic nenahradí fyzickou přítomnost, při které se komunikuje víc než slova. A ona "dobrá zvěst" se už 2000 let odevzdává od člověka k člověku, protože je to víc než pouhá informace. Nejinak tomu bude i v éře informačního věku.
Největším cestovatelem v dějinách Vatikánu byl Jan Pavel II. Do různých zemí vyrazil více než stokrát a v jistém smyslu byl stále "na cestě". Ztělesňoval jakýsi protipól Kerouacova slavného románu "On the Road", ve kterém je hlavní hrdina stále v pohybu odněkud někam, ale jeho počínání nemá žádný cíl. Jan Pavel II. byl jakýmsi spojením sympatického Deana Moriatiho s naprosto jasným záměrem být na straně dobra proti zlu, a to nikoliv jenom komunistickému. Věděl jasně, kde stojí. Takže, zatímco striktně odmítal komunismus jako ideologii, komunisty viděl jako jednotlivce, kteří potřebují Krista stejně, nebo možná ještě víc než kdokoliv jiný. Když se objevila příležitost, neváhal navštívit Kubu, jeden z posledních ostrovů nesvobody na sklonku svého pontifikátu.
Cesta Benedikta XVI. do českých luhů a hájů zapadá do základního myšlení křesťanských cestovatelů. Současný papež je skvělý teolog a filosof, dokáže jednoduše formulovat odpověď na složitý problém. Česko je sekulární země ve středu Evropy, která po velkých dějinných zvratech, kromě jiného po pádu komunismu a rozpadu Československa, hledá znovu vlastní identitu. Částečně tak, že se vymezuje vůči všemu možnému: vůči Východu i Západu, vůči Evropské unii a také například vůči Vatikánu. My, Češi, máme v sobě zakódovanou přirozenou a apriorní nedůvěru, což nemusí být zrovna špatná vlastnost. Problém je spíš v tom, že zatím nenacházíme pozitivní identitu, tedy odpověď na otázku, kdo jsme a co můžeme znamenat pro okolní svět. Zatím jako bychom nevěděli, kde stojíme.
Možná i proto se v první generaci po pádu komunismu hodně věcí nepovedlo. Nacházíme se ve stavu, kdy je politika chápána jenom jako mocenské soukolí, ve kterém je třeba tahat za správné páčky. Zmatky kolem voleb, pád vlády v polovině evropského předsednictví, negativní kampaně politických stran a stále ostřejší debaty, ve kterých je cílem urážka protivníka - to všechno je naše dnešní realita. A zůstává otázka, jestli vlastně my Češi nemáme na víc?
Zítra je státní svátek svatého Václava. Je to symbol všeho velkolepého, co bychom měli následovat. A tento historický symbol se prolíná s tím, co ztělesňuje v dnešním globálním světě papež a Vatikán. Náboženské války jsou naštěstí dávno za námi a trauma Bílé hory je načase konečně překonat. Žijeme v globální době, která radikálně mění významy mnoha symbolů a dává je do kontextu zcela jiné reality. Právem jsme hrdi na velké postavy našich dějin, které dokázaly mít komplexní pohled na světové dění. Optimisticky lze tedy doufat, že cesta k naší identitě povede k tomu nejlepšímu, co v nás je. Nebylo by ale dobré zapomínat, že ta nejdůležitější změna se děje uvnitř. I když o ní zpočátku možná ani nikdo neví.
