Jákobův žebřík
Příští sobota 24. listopadu bude v synagogách při četbě Tóry zasvěcena 10. verši 28. kapitoly až 3. verši 32. kapitoly První knihy Mojžíšovy. Komentář k tomuto textu připravil rabín Daniel Mayer.
Úvod vybraného oddílu seznamuje s počátkem dlouhé cesty praotce Jákoba, která směřuje do severní Mezopotámie, do města Cháranu. Tam žije Jákobův strýc Lában, v jehož rodině si má Jákob najít nevěstu.
Když Jákob vyšel z Beer Ševy, netuší, že svou vlast neuvidí více než dvě desetiletí. K večeru došel na jakési místo a tam se rozhodl přenocovat. Ulehl a tu se mu zdál zvláštní sen: Spatří žebřík stojící na zemi, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují andělé. Nad žebříkem stojí Hospodin, který se Jákobovi zjevuje jako Bůh jeho otců Abraháma a Izáka. Jákobovi a jeho četným potomkům zaslibuje zemi, na níž se právě nalézá, žehná mu a slibuje, že jej bude střežit všude, kam půjde.
Když Jákob procitl ze spánku, nazval toto místo „Bejt El“ – Dům Boží. Bejt El byl hranicí Zaslíbené země. Středověký komentátor Raši objasňuje, že andělé vystupující po žebříku na nebesa završili svou misi, neboť střežili Jákoba na jeho cestě po vlasti. Andělé, kteří z nebes sestupovali, byli povoláni, aby jej střežili na jeho cestě za hranicemi Zaslíbené země.
Hebrejsky se „žebřík“ řekne „sulam“. Toto slovo tvoří písmena „samech“, „lamed“ a „mem“, jejichž číselná hodnota odpovídá v součtu 130. Stejnou číselnou hodnotu, také 130, má v hebrejštině název hory Sinaj. Co tato paralela naznačuje? Žebřík posloužil Jákobovi jako spojnice mezi zemí a nebesy, tedy mezi ním a Hospodinem. Později, po východu z Egypta, to zase bude hora Sinaj, na níž Židé obdrželi Tóru, která napomůže obnovení svaté a věčné smlouvy mezi Jákobovými potomky - národem synů Izraele - a Všemohoucím.
Po svém procitnutí v Bejt Elu se Jákob zavázel slibem: „Bude-li Bůh se mnou...,“ pravil, „dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.“
Můžeme se právem zeptat, jaký má smysl zdůrazňovat „chléb k jídlu“ a „šat k odívání“? Je přece samozřejmé, že chléb jíme a šaty si oblékáme. V běžném životě to dozajista platí, ale v extrémních dobách či situacích?
Jsou mezi námi ještě ti, kteří na svém těle zakusili hrůzy šoa a války. Cožpak se v terezínském nebo varšavském ghettu neměnil kus chleba za oděv a naopak? Podobně tomu bylo i v koncentračních táborech. Kousek chleba vyměněný za oděv mohl zachránit v třeskutém mrazu vězňovi život. Naopak skýva chleba vyměněná za šaty zachránila člověka od smrti hladem.
Tóra nám tímto chce říci, že doba, kdy chléb je určen k jídlu a šat k odívání, kdy ani chléb ani šaty neslouží jako výměnná jednotka, je dobou pokoje. Slovům Tóry pak můžeme rozumět tak, že jen dá-li Hospodin Jákobovi mír a umožní mu navrátit se v pokoji do domu jeho otce, bude moci Boha uctívat.
