Potřebuji trochu respektu a důstojnosti v mém životě, zpívají mentálně postižení punkeři
Perrti, Toni, Kari a Sami – tato čtveřice tvoří finskou punkovou kapelu. Kromě toho je spojuje mentální postižení. Zpívají o potřebě důstojnosti, ale i o běžných zážitcích. Běžný život se ale netýká skoro stovky tisíc lidí, kteří v Česku žijí za zdmi velkokapacitních ústavů. Ať už jde o domovy důchodců, psychiatrii či dětské domovy. Návrat z ústavů do přirozených komunit byl tématem filmu i následné debaty odborníků, v rámci tematického Týdne pro inkluzi.
Z ústavů do rodin se u nás vrací stále více lidí. Bývá to ale komplikované, říká Tereza Hradílková z Národního centra podpory transformace v sociálních službách.
„Řeším problém, o kterém se ve filmu zmiňovali, že chtějí odejít z ústavu, ale my musíme řešit, že jde o lidi, kteří prožili v ústavu třeba většinu života. V těch institucích žijí i stovky lidí s podobných postižením, jejich život podléhá řádu, ty instituce jsou často daleko za městem a lidé jsou tam izolováni.“
Mentálně postižení zpěváci ve filmu se vrací do přirozeného života díky veřejným koncertům své kapely. Je takový způsob začleňování běžný?
„Nejde hlavně o ty zájmové činnosti, ale o to, aby si mohli vybrat, kde chtějí žít a jak. Jestli na vesnici či ve městě, jestli chtějí bydlet sami, s kamarádem či přítelkyní. Na tom filmu mě zaujalo, jak se lidi s postižením chovali suverénně, jak se uměli rozhodovat, diskutovat s vlastními rodiči, kde budou žít – jestli se svými rodiči či sami. Ten frontman řešil, že je mu 35 let, že by se měl usadit. Měl přítelkyni, zasnoubil se s ní, chodil za ní na rande, jeho rodina mu pomohla to zasnoubení uspořádat, takže žil běžným životem jako kdokoli z nás.“
„Dodává to optimismu, že přeměna z ústavní péče na domácí bydlení je nějak možná i u nás.“
Komentuje film účastník projekce a podobně to vidí i člen organizace Lumos, která akci spolupořádala – Jan Klusáček. Lumos se věnuje péči o ohrožené děti. Konkrétně se stará o to, aby stát pomáhal rodinám, které prochází vážnou krizí, takže děti z nich musí být odebrány.
„Otázka v jaké krizi musí být rodina... to záleželo na individuální sociální pracovnici, která to posoudila podle svého názoru. To se teď s novým zákonem změnilo, takže by pracovníci měli podrobně vyhodnocovat rodičovské dovednosti. Samozřejmé odebrání je v případě týrání dítěte, těch v České republice není mnoho, a potom může hrát roli zdravotní újma dítěte, když nechodí k lékaři, nebo kvůli stravě, nebo ta rodina nemá bydlení se zajištěnou vodou a elektřinou.“
Podle Jana Klusáčka se těchto dětí po několika letech navrací asi padesát procent. Kdyby ale byla lepší prevence, hlavně větší státní podpora rodin, mohlo by se jich vracet mnohem více a za kratší dobu.
