Petr Ginz - Princ se žlutou hvězdou
Pražské gymnázium Přírodní škola pod vedením svého ředitele Františka Tichého se již několik let v řadě projektů věnuje historii terezínského ghetta.
Sám František Tichý je autorem knihy „Princ se zlatou hvězdou“ přibližující život a tvorbu Petra Ginze, židovského literárně i výtvarně nesmírně talentovaného chlapce, který byl v Terezíně vězněn a posléze v necelých 17 letech zavražděn v plynové komoře Osvětimi-Birkenau.
V soutěži Zlatá stuha, oceňující nejlepší díla domácí literatury pro děti a mládež, získala knížka Františka Tichého minulý měsíc nejvyšší ocenění v kategorii literatura faktu.
Petr Ginz. Rozesmátý kluk z pražského Těšnova, který v terezínském ghettu vydával s kamarády časopis „Vedem“, ale válku nakonec nepřežil. Poté co izraelský kosmonaut Ilan Ramon vzal v roce 2003 jeho obrázek „Měsíční krajina“ na svůj let do vesmíru, oslovil Petr tisíce lidí na celém světě.
Já a moji žáci jsme se s ním setkali před mnoha lety prostřednictvím knihy „Je mojí vlastí hradba ghett?“ A bylo to tehdy, jakoby Petr přišel mezi nás a přivedl i své kamarády z Republiky Škid, jak kluci nazývali svůj nedobrovolný domov v Terezíně.
Změnili naše životy. Nejen tím, že nám ukázali, jak je svoboda křehká a jak snadno se dá oklamat lidské svědomí, ale i tím, že v každé situaci má smysl doufat, vždy je důvod se radovat, učit se, tvořit.
Pátrání po Petrově osudu i po tom, čím žil, čemu věřil, čeho se bál i čemu se dokázal smát, se pro mě stalo téměř osobní vášní. O to víc, když jsem měl tu čest seznámit se s Petrovou sestrou Chavou z Izraele a díky ní objevit i mnoho dosud ukrytých textů a překvapivých faktů.
Když jsem s pochybnostmi začal psát o Petrovi knihu, netušil jsem, kam až mě jeho příběh dovede. Jakoby celou dobu seděl vedle mne a pomáhal mi řádky skládat. Na každé zaťukání se ochotně otevíraly dříve zavřené brány a lidé nám vycházeli vstříc.
Nejen v nakladatelství Geum, Památníku Terezín a pražském Židovském muzeu, ale i v muzeu Jad Vashem v Jeruzalémě, které nám zdarma poskytlo v Čechách dosud nezveřejněné Petrovy malby z Terezína a Prahy.
Nejkrásnější ale bylo, že mi s knihou pomáhali mladí lidé ve věku Petra a jeho kamarádů. Musím zmínit především Filipa Maška, který navzdory blížící se maturitě dokázal vytvořit celou sazbu i obálku se škidovskou vlajkou na Měsíci.
Knihu jsme nazvali „Princ se žlutou hvězdou“ a do světa ji poslali loni v říjnu na lodi Nepomuk, která brázdila vltavské vody ještě v době, kdy se kolem procházel Petr Ginz.
Když jsem se dozvěděl, že knížka obdržela prestižní cenu Zlatá stuha 2015 za nejlepší knihu v kategorii literatura faktu pro mládež, byl jsem v rozpacích, komu je vlastně cena určena. A navzdory všem příznivým ohlasům jsem cítil, že to ocenění patří spíš jemu než mně.
Když krátce po mně přebíral cenu za celoživotní dílo básník Jiří Žáček, povzdechl jsem si, že kdyby Petr přežil, možná by tu teď stál vedle něj. Ale pak mi došlo, že vlastně stojí.
Kniha o Petrovi Ginzovi není jen vyprávěním o temných časech, ale hlavně o těch, kteří i v nich dokázali najít východisko. Zlomili okovy utrpení vymezené jim prostorem a časem. Kéž se tak vyprávění o Petrovi stane světlem i všem těm, kdo mu otevřou své životy.
