Ohlédnutí za působením kardinála Vlka
Kardinál Vlk bude ve své funkci pražského arcibiskupa končit, jak mu to po dovršení 75 let předepisuje církevní právo. Je pochopitelně možné, že bude ve svém úřadu ještě nějakou dobu přesluhovat. Zůstává i nadále kardinálem, takže ještě pět let bude mít možnost volit příštího papeže, kdyby k takové volbě došlo. Je však jasné, že nabídka rezignace je příležitostí k bilancování.
Vlk přebíral pražskou arcidiecézi dva roky po pádu komunistického režimu. S tím souvisí řada problémů, kterým musel čelit.
Předně byla církev zdevastována čtyřicetiletou komunistickou vládou. Na čelných místech seděli kolaboranti angažovaní v takzvaném mírovém hnutí. Počet kněží byl nízký, jejich vzdělání a další průprava nedostatečné. Zatímco v roce 1968 šlo ještě navázat na éru první republiky, nyní - o jednu generaci dál - už to možné nebylo. Úkoly, které před církví a Vlkem stály, byly ve skutečnosti neřešitelné a těžko očekávat, že by je nějaký jedinec mohl zvládnout. Postupující sekularizace celé západní společnosti je oříšek, se kterým si nevěděli po desetiletí rady ani vyhlášení teologové a biskupové na Západě.
Začněme však nejdříve tím, co se nakonec Vlkovi podařilo.
Po několika letech dosáhl změny ve vedení Katolické teologické fakulty v Praze. Tato fakulta se pod vedením děkana Volfa dostala svou uzavřeností do konfliktu s vedením univerzity a stala se zcela neschopnou dostát svému účelu - totiž připravit laiky i duchovní na život a působení v moderní společnosti. I Vlkovou zásluhou byl nahrazen decentními osobnostmi se zahraniční zkušeností jako byli profesoři Mikuláš Lobkowicz a Ludwig Armbruster.
Kardinál Vlk měl také poměrně umírněný vztah k mediím, ať světským, nebo církevním. Přinejmenším to platí, pokud ho srovnáme s dalšími členy České biskupské konference.
Také hned na počátku 90. let došlo k prvnímu vyrovnání se s kolaborantskou minulostí církevních činitelů. Ti nejvíce zkompromitovaní museli odejít. Nyní v této věci přichází druhá fáze, vůči které se Vlk také staví poměrně vstřícně.
Na straně neúspěchů je tu nezdar ohledně začlenění lidí z tzv. podzemní církve do oficiálního církevního života. Protože mnozí z tajných biskupů a kněží byli ženatí a odmítali také přistoupit na to, že jejich svěcení jsou podle mínění vedení církve pochybná, ke smíru tu nedošlo. Z hlediska církevního práva Vlk pravděpodobně nemohl o mnoho více udělat a na změnu práva neměl sil. Abychom posoudili, zda byla průchodná i jiná varianta a jakou roli v tom Vlk mohl hrát, na to nemáme dost informací. Pro živost církve a jakési morální povědomí o tom, že v boji proti totalitě je třeba i improvizovat, je to ovšem rána.
Vlkova éra - pokud tomu tak můžeme nepřesně říkat, lepší by bylo mluvit o éře polistopadové církve - je dobou nedořešených sporů. Dodnes není dotažena otázka restituce církevního majetku, ratifikace smlouvy s Apoštolským stolcem, vyřešení sporu o vlastnictví Svatovítské katedrály. Počet lidí, kteří se hlásí k církvi, klesá. Platí také, že pokud je ještě společnost ochotna někomu z církve naslouchat, jsou to spíše lidé na okraji než členové vysoké hierarchie. Nemáme takové osobnosti, jakými jsou třeba ve Francii kardinál Lustiger nebo v Itálii kardinál Martini. To však není vina Miloslava Vlka, ale důsledek uzavřenosti církve, kde se rozhoduje shora dolů a zezdola nahoru mají lidé nanejvýš poradní hlas. Pro nekonformní jedince není církev ničím přitažlivá, protože je spíše brzdí.
Je možné, že až se kardinál Vlk osvobodí od formalit svého úřadu, stane se zase tím pastýřem, kterým byl pro mnoho lidí v době totality, v čase, kdy po odebrání státního souhlasu myl výklady obchodů nebo kdy za ním jezdili lidé pro duchovní podporu. Dějiny církve znají hodnostáře, jejichž slavný čas přišel v pozdním věku. Bylo tomu tak u papeže Jana XXIII., kardinála Tomáška a může se to stát kdykoli v budoucnu.
