Ústavní soud a novela církevního zákona

Co bylo jádrem sporu mezi státem a církvemi? Novela zákona z roku 2005 ovlivnila možnost církví zřizovat podle svých vlastních předpisů duchovní a jiné instituce. Jde třeba o charity, školy nebo zdravotnická zařízení. Podle kritiků z řad církve nejde v zákoně o evidenci, ale o registraci. Úředník ministerstva tak dostává podle církví příliš velké pravomoci.

Postoje státu i církví lze pochopit, protože každá ze stran sporu má pro svou argumentaci dobré důvody. Církve se dovolávají Listiny základních práv a svobod, podle které mají právo si svobodně zřizovat své vlastní orgány a soudí, že třeba charity k církevní činnosti neodlučně patří. Pouze za komunistů bylo za úkol církví považováno tzv. uspokojování náboženských potřeb. Všechno ostatní bylo nadbytečné a podezřelé.

Stát zase zřejmě soudí, že by do věcí, které také platí, měl mít možnost mluvit. Koneckonců je u nás největší náboženská svoboda, jaká tu kdy byla a to neovlivní nějaký přihlouplý úředník, kdyby se náhodou vyskytl.

Ke konečnému posouzení toho, co Ústavní soud učinil, potřebujeme znát přesně formulaci jeho rozhodnutí. Zatím se zdá jisté, že oproti očekávání náhle rozhodl přesně naopak, než dříve. Rozhodnutí Ústavního soudu je třeba v demokracii respektovat, ale přesto se nabízí otázka, proč najednou v jeho postoji nastala taková změna a zda je to nutné. Dosud totiž s církvemi v této oblasti nebyl žádný problém a není jasné, proč by měl stát expandovat do dalších oblastí života společnosti.