Církevní majetek
V tomto týdnu probíhala opět jednání mezi zástupci státu a církví o majetku, který měl být dávno vrácen. Tento druh restitucí se stal jsousi nepříjemnou stálicí na naší politické scéně, což je pochopitelně nepříjemné hlavně pro církve, jež byly kdysi bez milosti okradeny a nyní se navíc dostávají do nepříjemného světla, ve kterém to může vypadat, jako by jim šlo především o majetek. Zdá se ale, že se začalo přece jenom blýskat na lepší časy. V tomto týdnu vznikla dohoda mezi vládní komisí a 17 církvemi, registrovanými v České republice. Zhruba třetina zkonfiskovaného majetku by se měla vrátit a dvě třetiny by měl stát církvím finančně kompenzovat zhruba v období jednoho lidského života, tedy v následujících 60 až 70 letech. Není asi třeba podtrhovat, že dohoda je výsledkem kompromisu. Jedno je ale důležité: náprava bývalých křivd není jenom v zájmu okradených - tedy církví - ale především v zájmu státu.
Peníze, peníze, peníze. Majetek, majetek, majetek. Jako by o nic jiného nešlo. Podle některých zpráv tento měsíc finišují jednání o tom, jak se stát vyrovná s církvemi. Zástupci obou stran, a možná i ministr kultury, lidovec Václav Jehlička, se zřejmě bojí, že by se křehká vláda mohla brzy rozpadnout. Jednak proto, že se do ní dere zpátky vsetínský katolík Jiří Čunek, nebo třebas proto, že s ní zacloumá volba prezidenta.
Jaké dilema lidé víry s ministerstvem kultury řeší? V podstatě tohle: buď ztratí tvář církve nebo stát. Pokud katolíci a další denominace získají náhradu za majetky, které jim bez milosti uloupili komunisti, nevěřící většina je odsoudí za hamižnost. Pokud nedostanou nic nebo málo, právem budou mít pocit, že hamižná je naopak Česká republika - i mnoho let po pádu bolševika.
Jisté je jedno: stydět se má stát. Je sice pouze nástupníkem po totalitním režimu, ale tím spíš měl dávno vztah s věřícími vyřešit. Jenže dneska už to tak nikdo nebere, s přibývajícím časem vypadá naopak trapně, jak se církevníci snaží dostat zpátky, co jim bylo ukradeno. Absurdní. Ale je to tak.
Málokdo se ptá: Co by se stalo, kdyby v této většinově nevěřící, sekularizované zemi, církve nebyly. Nebo kdyby zůstaly bez peněz. Kolik starých a všelijak postižených občanů by osiřelo, zůstali by sami jak kůl v plotě - bez společenství, bez pomoci, bez kontaktu.
Církve mají smysl. Pomáhají tam, kde se nám ostatním nechce, kde se nám to zajídá, kde se dokonce štítíme. Dělají za nás nepříjemnou práci. Nepohrdají těmi, které většinová societa přehlíží a vyhýbá se jim. Kdo to je? Staré ženy a muži, umírající v nemocnicích i doma, postižení, schvácení, zatracení, neúspěšní, padlí. Církve tu jsou pro outsidery, pro ty nejhorší, pro ty, kteří vědí, že se nemají čím chlubit.
Tohle by měli mít poslanci na paměti, až budou hlasovat o vracení bolševiky ukradeného majetku.
Církvím se nedá nahradit celá škoda. Stejně jako lidem, které minulý režim mučil, ponižoval je a poškodil, ničil jim životy. Vrácením majetku nebo jeho uhrazením bude splacen zlomek, malá část. Mělo to být už dávno.
A ještě něco: pokud bude dluh konečně splacen, stát ve skutečnosti tvář neztratí, ale získá. A církve budou mít dost peněz na to, aby pomáhaly. Z hlediska státu to bude takříkajíc dobrá investice.
