Francouzský parlament diskutuje o zákazu nošení ženských muslimských oděvů na veřejnosti

Muslimské ženy se skrývají před necudnými pohledy mužů, neboť jim to doporučuje jejich islámské náboženství. Stupeň skrývání přitom může být různý. Buď je to pouhá tak zvaná dželaba či hidžáb - to je islámský šátek, skrývající pouze vlasy. Nebo je to tzv. nikáb, což je černý splývavý šat doplněný šátkem přes obličej, takže jsou vidět pouze ženiny oči a ruce. Anebo burka, která skrývá ženu od hlavy k patě a přes obličej má jakousi mřížku či závoj, takže z ženy není vidět nic. Odborníci na salafismus, což je rigoristické hnutí, hlásající celkové zakrytí žen, odhadují počet žen, řídících se tímto pravidlem ve Francii, na pouhých pět až deset tisíc. Ve svém historickém projevu před oběma komorami parlamentu, který Sarkozy pronesl 22. června ve Versailles, se zabýval dvěma hlavními tématy: jednak svým plánem na velkou státní půjčku na velké státní projekty, kterou chce čelit hospodářské krizi - jeho kritici říkají, že před ní chce utéct kupředu - a jednak návratem k ideálům francouzské republiky, rovnosti, svobody a bratrství. A v této souvislosti se vyslovil proti nošení burky či nikábu ve Francii. Sarkozy totiž usoudil, že burka a nikáb nejsou náboženský problém, ale že je to problém důstojnosti ženy. Je to známka jejího zotročení. "Tak si my důstojnost ženy nepředstavujeme. Chci zde oficiálně říci: burka není na území francouzské republiky vítána," prohlásil. Nošení celkového závoje ve skutečnosti neospravedlňuje žádná pasáž v Koránu ani tradice. Právě celkové radikální zakrytí ženského těla ve veřejném prostoru tedy vyvolává problém ženské rovnosti, svobody a důstojnosti.

Nedávno ve Francii proběhla debata o tom, že by v zájmu zachování laické podoby státu bylo zakázáno veřejné exhibování jakýchkoliv náboženských symbolů, tedy nejen krucifixů ve školách, ale kromě nošení islámských šátků také křížky či Davidovy hvězdy na řetízku. A pět let po zákonu zakazujícím nošení viditelných náboženských známek ve školních zařízeních stojí zákonodárci před novým problémem.

Národní shromáždění si ale dalo opatrně čas na rozmyšlenou. Komentátor listu Le Monde ale již nyní namítá, že zakázat burku zákonem by vyvolalo dvě více, než palčivé otázky. Zaprvé, ve jménu jakého argumentu či zásady zakázat dospělým ženám nosit na veřejnosti oděv, ať už jakýkoliv, a neplést si přitom francouzské legislativce se shromážděním islámských vykladačů Koránu? A za druhé, nechceme-li si představovat nějakou odpornou či směšnou mravnostní policii, jak potom takový případný zákaz uplatňovat? Zároveň by se mělo uvažovat co nejméně zjednodušujícím způsobem. Zakáže-li se burka zákonem, tyto ženy ji nepřestanou nosit, ale zůstanou doma.

Předseda Francouzské muslimské rady Mohammed Moussaoui tvrdí, že žádný text Koránu nepředepisuje nošení burky či nikábu, což je ve Francii stále okrajovým jevem. Podle něj v mešitách imámové varují před jakoukoliv radikalizací či extremismem a jejich činnost směřuje k tomu, uvést v soulad specifiky muslimské víry s francouzským prostředím. Kdo ale rozliší, která žena nosí burku z donucení, a která z vlastního přesvědčení? Problémem není žena v burce, ale nátlak sektářských skupin na mládež. A z hlediska sociologického spadá mezi sekty právě salafismus. V Evropě není nošení muslimského oděvu zakrývajícího ženu nikde zakázáno, kromě školních zařízení nebo při manifestacích, na nichž není povoleno se maskovat. Tak je tomu zejména v Rakousku a v Belgii, ale v Belgii se právě rozhořela debata o muslimských šátcích kvůli jedné muslimské poslankyni, jež byla zvolena do regionálního bruselského parlamentu. V Německu nebyl zákaz nošení šátku ve školách schválen. I v Itálii byl celkový zákaz, navržený Ligou severu, odmítnut. Jinde, jako ve Španělsku či v Řecku, zůstává tento jev stále okrajový a nevyvolal debatu. Bude jistě poučné tento spor sledovat dále, neboť by bylo naivní se domnívat, že se v rychle se globalizujícím světě Česku vyhne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .