Porozumíme nové encyklice římského papeže?

Zda se o ní dozví široká veřejnost, tedy množina, která - zejména u nás - není totožná s katolickým společenstvím, to záleží na médiích a hlavně na individuálním zájmu jednoho každého.

Encyklika s názvem "Láska v pravdě" patří k tzv. sociálním encyklikám. Takových není mnoho. První z nich vydal papež Lev XIII. V roce 1891. Jmenovala se Rerum novarum a pojednala o kapitalismu a socialismu a jejich úskalích způsobem, který dodnes neztrácí aktuálnost. Její pohled rozvíjely další sociální encykliky, s nimiž přišli Pus XI., Pavel VI. a Jan Pavel II. Jejich společným jmenovatelem je - řečeno zjednodušeně - důraz na svobodu i odpovědnost. Oficiální učení katolické církve neschvaluje třídní boj, neodmítá svobodu podnikání a tržní hospodářství, tedy kapitalismus, ale podmiňuje ho společenskou odpovědností, solidaritou.

Církev se vyhýbá formulování konkrétního politického programu. To přenechává svobodě svých příslušníků, kteří se chtějí politicky angažovat. Pouze vytyčuje jejich počínání morálně filozofický rámec. Stojí za zmínku, že některé křesťanské strany se o takový program pokusily a že ten pokus měl svého času úspěch. Byl to program "sociálně tržního hospodářství", jemuž vděčilo západní Německo 50., 60. a 70. let za svůj harmonický socioekonomický rozvoj. Jeho důsledky i dlouho poté, včetně návyku na komfort, na nějž jsme pohlíželi skrze železnou oponu se závistí.

Významným katalyzátorem někdejšího úspěchu byla i tzv. "sovětská hrozba". Vědomí tohoto ohrožení omezovalo podnikatelskou chamtivost i spotřebitelskou lačnost a posilovalo snahu o sociální smír. S touto epochou relativní harmonie skoncoval pád Berlínské zdi, resp. rozpad bipolárního světa. Uvolnění sociální, politické i morální bdělosti odbrzdilo tendence, předtím držené na uzdě. Napomohla tomu i generační směna. Západní společnost si chce dopřávat (říká se tomu konzumismus). Podnikání se zaměřuje na krátkodobý zisk. Tomu odpovídá tzv. trh bez přívlastků. Dodejme: i bez zábran, tedy s rostoucí mírou morálního hazardu (říká se tomu neoliberalismus).

Tato změna hodnotových preferencí našla živnou půdu v zemích, které se zbavily komunistické diktatury. Tam se dokonce prosazuje bezohledněji. Důsledky se dostavují. Ekonomický růst ohrožuje nejen životní prostředí, ale i sociální smír. Prohlubuje rozdíly mezi těmi, kdo bohatnou závratně, a těmi kdo jen málo, případně vůbec, anebo jsou zbídačováni. To poslední platí o chudých zemích třetího světa. Kdo tam ztrácejí šanci, odcházejí do zámožnějších zemí Západu, kde se většinou neintegrují a sociální napětí tam zvyšují.

Je to na pohled paradoxní, ale rozpadem komunistického bloku s jeho imperiálními ambicemi a jadernými zbraněmi se světu neulevilo. Spíše se destabilizoval. Nejeden problém se může stát kamínkem, který uvede v chod lavinu. Už se stalo, že lokální hypoteční krize přerostla v bankovní, ta v hospodářskou. Hovoří se o krizi energetické, ekologické, dokonce i o krizi kultur. Co s tím zmůže encyklika římského papeže?

Benedikt XVI. - stejně jako jeho předchůdci - připomíná, že původcem popsaného stavu je krize mravní. Na rozdíl od nich se zaměřuje na neschopnost západního světa, kdysi křesťanského, rozpoznat povahu mizérie, v níž se ocitl a kterou exportuje do jiných civilizací. Je to především otupení smyslu pro rozdíl dobra a zla, rozpad konceptu obecného dobra a netázání se po podstatě člověka a smyslu jeho života. Touto netečností je postižen samotný nástroj, jemuž moderní společnost svěřila poznávací funkci, totiž věda.

Zejména společenské vědy, které radikálně odmítají jakékoli omezení morální povahy, předkládají nikoli ucelený, ale stále rozbitější obraz člověka a světa. Týká se to věd biomedicínských, ale i - ekonomie. I ona je přesvědčena o své soběstačnosti. Vidí štěstí a spásu pouze v materiálním blahobytu a zapomíná, že každé ekonomické rozhodnutí má důsledky morální povahy. Člověk ovládaný materialismem ztrácí niternost. Jeho podřízenost nadvládě techniky a silám trhu, tedy moci peněz, postrádá hnací sílu lásky k pravdě. Snaha vymanit se z odpovědnosti za svět vede k ztrátě důvěry; dokonce i na mezinárodní úrovni.

Ekonomie byla ve své původní podobě součástí morální filozofie. Je na čase, aby se stala solidární ekonomií. Aby se součástí její prvotní intence stala starost o bližního. Papež tedy varuje před nebezpečím pokroku vědění bez lásky. Odtud i název encykliky: Láska v pravdě. Zda jí u nás porozumíme, toť otázka. Naše prostředí je prosáklé pragmatismem, lépe řečeno cynismem, a nedůvěrou. Volání po pravdě a lásce u nás zaznělo před 20 lety.

Dnes je předmětem posměchu. Není vyloučeno, že některý z komentátorů nazve Benedikta XVI. dalším pravdoláskovcem. Papež přitom volá po zásadní proměně životního slohu a vnímání hodnot, tedy po obrácení. Klade důraz na kulturu, na výchovu. Nelze říci, že bychom byli bez výjimky národem hluchých. V oblasti ekonomické vědy rozvíjejí podobné myšlenky např. Lubomír Mlčoch a nejnověji Tomáš Sedláček. Jsou prvními vlaštovkami, anebo zůstanou osamělými běžci? Uvidíme. Stav naší společnosti i světa tu proměnu, po níž volá papež, tuze potřebuje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .