Anežka a 17. listopad - proč nevěřit v zázraky?
Ve čtvrtek jsme si připomněli zásadní výročí v novodobých dějinách nejen církve, ale celé naší společnosti. Před 20 lety prohlásil papež Jan Pavel II. Anežku Přemyslovnu za svatou. Stalo se tak v bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Obřadu se tehdy zúčastnila i československá vládní delegace, byl zde kardinál František Tomášek a na 10.000 poutníků z Československa, které si tehdejší režim nedovolil nepustit na cestu do Vatikánu.
Dvanáctý listopad 1989 byl vyvrcholením velkého očekávání, neboť společnost už byla neklidná, demonstrace sílily a lidé už věděli, že totalitní režim padne v dohledné době. Svatořečení Anežky jakoby naplnilo proroctví, že v Čechách nastane mír a pokoj i blahobyt, až dojde ke kanonizaci Anežky. Svatořečení pět dní před sedmnáctým listopadem bylo, jakoby Anežka Česká otevřela svému národu bránu ke svobodě. Proč nevěřit v zázraky? Prof. Tomáš Halík tento podivuhodný sled dějů vidí takto:
Tomáš Halík: "Já nevidím do té nebeské ekonomie více než kdokoli jiný... ale kdybych zůstal jen u té roviny psychologicko morální, tak vím, že archetyp Anežky, postava Anežky, skutečně zazářila v tom povědomí společnosti, už to samo byl svého druhu zázrak, smím-li použít toto slovo... A myslím si, že to mělo velký vliv na psychologickou atmosféru 17. listopadu. Na to, že tam nedocházelo k násilí. Já si myslím, že skutečně společnost byla určitým způsobem prostoupena obrazem té mírné sloužící Anežky, že lidé viděli tu kultivovanou slavnost v Římě, ty tisíce modlících se lidí, a že to nějakým způsobem připravilo tu atmosféru, že byla opravdu slavnostní. Ona to byla taková velká fiesta, kde byl humor, kde byla důstojnost a kde vůbec nebylo nějaké násilí, které často provází nejrůznější revoluce a převraty - to tam vůbec nebylo. A já nikdy nezapomenu, kdy Václav Malý tenkrát představil davu na Letné, při té největší demonstraci, jednoho z těch policistů, kteří se podíleli na tom masakru studentů - který se přišel omluvit. Říkal jsem si - ti lidé mohou toho člověka lynčovat! A Václav Malý to ohromně zvládl! Řekl: a teď - s důrazem na slova ,odpusťme' a ,prosme o odpuštění - se pomodleme otčenáš..."
Ano, vzpomínáte vy, kdo jste nebyli přímo batolata, na tu masu lidí na Letné a modlitbu, která se vznášela nad vším, co se tehdy odehrávalo? Málo tak silných momentů člověk v životě potká...
Tomáš Halík: "Mnozí lidé ho za to kritizovali. Ti krajní ateisté: tak teďka se budeme modlit!!! Úzkoprsí katolíci: modlitba patří do kostela a ne na ulici! Ale já jsem si v té chvíli uvědomil - najednou to není jen nějaká politická záležitost, politický boj, to dostává duchovní a morální rozměr! Tady se něco láme! A nikdy nezapomenu, jak ti lidé, z nichž velká většina už zapomněla otčenáš, alespoň pohybovali rty, lapali po nějakém slůvku... A já si myslím, že tenkrát do těch událostí skutečně vstoupila nějaká nová duchovní dimenze a řekl jsem si: ano, tak tohle je věc, kterou nesmíme zradit."
