Ivan Medek, Hlas svobody, Království nebeské

Tomáš Halík: „My jsme s Ivanem Medkem byli přátelé pětačtyřicet let! Já jsem hopoznal někdy v šedesátých letech a  pamatuji se, jak mě na prvnípohled zaujala jeho tvář: velmi mi připomínal Borise Pasternaka,o kterém kdosi napsal, že vypadá současně jako Arab a jehokůň... Zaujal mě jeho smysl pro humor, jeho báječný chechot a taková vnitřní svoboda, kterou vždycky vyzařoval. Mně byl blízkýtím, že ztělesňoval dvě tradice, jednak tu prvorepublikánskou masarykovskou tradici, ke které jsem měl i já blízko svoji výchovou a čapkovským zázemím. A potom ten otevřený intelektuální katolicismus, ke kterému jsem tenkrát v polovině šedesátých let hledal cestu. 

Prožili jsme spolu ty velké naděje a mnohé iniciativy jara 68 a  potom čas disentu... Jednak takový poslední květ jara 68 - velice specifickou farnost okolo patera Bonaventury Boušeho - to byl takový prorocký, nonkonformní, zajímavý františkán, kterému bylpotom také odňat souhlas, takže  sloužil po domech a právě častou Medků... 

S Ivanem Medkem jsem trávil bezpočet prázdnin, ještě se skupinou dalších přátel, a pamatuji si ty dlouhé procházkylesem, kdy jsme spolu diskutovali, kdy mi jednou řekl: ‘Tak já jsem si v mládí řekl, že tak do šedesáti let se budu jenom flákat. A pak, že začnu dělat něco pořádného!‘ Tak on se opravdu neflákal, ale  po té šedesátce vlastně začala ta nejdůležitější kapitola jeho života.“

Život Ivana Medka zásadním způsobem ovlivnil tok dějin v této zemi. Zejména těch negativních kapitol si užil on a jeho rodina dosytosti. Jak podotkl biskup Václav Malý na jeho pohřbu v Břevnovském klášteře: Ivan Medek nežil z jistoty postavení a zajištění - musel během svého života po vnějších zásazích opustit dvanáctkrát místo, kde momentálně pracoval.

Tomáš Halík: „Pamatuji se, jak mě navštívil jednou brzy ráno a řekl mi: ‚Zítra bude zveřejněna Charta.“  Řekl mi, jak dalece je zaangažován dotoho vlastního jádra Charty a že si teď musíme najít nějaký novýzpůsob, jak se budeme stýkat, protože bude samozřejmě vystavensledování a věděl, že já zase pracuji v podzemní církvi a protoje třeba, abych byl trochu více skryt. Takže jsme si domlouvali,jak se budeme stýkat nadále... No a samozřejmě on byl pak vystaven tvrdé perzekuci a nakonec donucen k emigraci. Dlouhá léta jsmese neviděli, ale hned první příležitost, která mě po dlouhýchrocích zavedla na Západ, kdy jsem v roce 88 poprvé mohl jet naslužební cestu do Vídně na nějaký kongres, tak jsem hned prvnívečer zašel za Ivanem a Helenou do jejich velmi skromnéhovídeňského bytu a bylo to, jako bychom se viděli včera. Byl tonádherný večer... No a potom jsem se samozřejmě strašně těšil po listopadových událostech, že tady Ivana zase uvidíme, protože jsem pravidelně jako mnozí slýchal jeho zvonivý hlas s jeho naprosto jasnými analýzami situace, kterými nám dodával naději."

Když byl Václav Havel prezidentem, přizval Ivana Medka do svého nejužšího týmu. Dodnes je jeho kancléřství vzpomínáno. Ivan Medek bezpochyby ovlivnil éthos  tehdejšího Hradu. 

Tomáš Halík: „Bylo pro mě ohromnou úlevou, že stanul tak blízko prezidenta Havla. Víte - o každém prezidentovi velmi vypovídá to, jakými lidmi se obklopuje. A když Václav Havel měl vedle sebe ty třivelké rytíře ducha - Karla Schwarzenberga, Pavla Tigrida a Ivana Medka - tak jsem opravdu o něho neměl strach. A potom mě velmi zasáhlo to, že byl Ivan postižen  nemocí, a vyčítám si, že jsem v té době s ním nebyl více v kontaktu, také jsem se v poslední době  chystal, že si jednou pořádně popovídáme a do toho přišla ta smutná zpráva. Ale Ivan vždycky zůstane v mém srdci a   v mé paměti jako člověk vnitřní svobody, velmi živévíry, jako člověk báječného ducha, jako člověk rozdávající sílu a naději. A zdá se mi, že slyším ten jeho hlas: ‚Zde Ivan Medek, Hlas svobody, Království nebeské...‘"