Kubánská cesta
Kuba je jednou z posledních zemí, kde ještě vládne komunistický režim. Je to také země s mnoha politickými vězni. Po nástupu mladšího z bratrů Castrových se zdálo, že může přijít čas reforem. Optimisté jsou ale zklamáni: žádný zásadní přerod režimu se nekoná. V tomto týdnu přišla z Kuby nicméně jedna dobrá zpráva.
Zdá se, že z komunismu existují různé cesty. Střední Evropa si kdysi zvolila takzvaně „sametovou“, Rumunsko pro jistotu popravilo diktátora Ceausesca a jeho nenáviděnou manželku Elenu, Sovětský svaz se propadl na smetiště dějin a Čína se už 20 let snaží „měkce přistát“ v kapitalismu. Kuba má nejspíš svoji vlastní cestu – a vývoj na ní se dá jen stěží předvídat.
Spolu se Severní Koreou se jeví jako jeden z posledních skanzenů komunismu. Je jako pohádková říše, kde se zastavil čas (i když marxistické myšlenky mohou časem zase ožívat – ostatně, v těchto dnech prohlásil Dalajláma, že i on je marxistou. Ale jeho případ se musí brát s jisou rezervou). Co se týče Kuby, existují náznaky, že ve společnosti nastává určitý pohyb. Nakolik se mění postoje režimu, to je otázka. Jisté je pouze to, že v tomto týdnu učinil prezident Raul Castro vstřícný krok vůči oficiálním církvím.
Ve středu se sešel s dvojicí církevních představitelů, arcibiskupem Garciou a kardinálem Ortegou, který před měsícem nezvykle tvrdě kritizoval režim, když prohlásil, že Kuba je v nejhorší krizi za poslední léta. Obě strany se vyjadřují k obsahu rozhovoru opatrně, komunistický tisk pouze zaznamenal, že ke schůzce došlo. Arcibiskup Garcia nicméně naznačil, že další jednání by mohla vést k propuštění stovek politických vězňů.
Režim standardně označuje kubánské disidenty termínem „žoldáci“ a tvrdí, že jsou ve službách Ameriky nebo kubánské emigrace, pro kterou má pro změnu termín „mafie“. Odhaduje se, že v žalářích „ostrova nesvobody“ je více než 200 politických vězňů a ví se o tom, že zdravotní stav mnoha z nich je velmi špatný.
Můžeme pouze spekulovat nad otázkou, co vede prezidenta Castra k nynějšímu gestu. Možná je za tím chystaná návštěva vysokých představitelů Vatikánu (přijedou příští měsíc). Bylo tomu tak totiž i před návštěvou papeže Jana Pavla II. v roce 1998. Tehdy propustil režim 300 vězňů. V horším případě jde tedy pouze reprízu, která má ukázat velkorysost režimu. V lepším případě by se mohlo ve skanzenu komunismu konečně blýskat na svobodnější časy.
