Eliáš Dollhopf – barokní malíř západních Čech
Loni uplynulo 310 let od narození a 240 let od úmrtí Eliáše Dolhopfa, rodáka ze západočeského Tachova, významného malíře a štafíře, tedy upravovatele dřevěných soch. Podílel se na výzdobě chrámů a klášterů v Teplé, Chlumu svaté Máří či v Mariánské u Jáchymova, kterou i s jeho obrazy zničili komunističtí vládcové při stavbě jednoho z pracovních táborů pro politické vězně.
Autorovo dílo dodnes udivuje svou monumentálností – jen v tepelském klášterním kostele pokryl Dollhopf svými freskami přes devadesát klenebních polí. Historik chebského muzea Zbyněk Černý vydal koncem loňského roku o tomto polozapomenutém Mistru knihu nazvanou Eliáš Dollhopf – barokní malíř západních Čech.
Nejzajímavější obraz Eliáše Dollhopfa se nachází v Lokti nad Ohří na druhé straně antependia zobrazujícího sv. Jana Křtitele. Je na něm Poslední soud. Uprostřed se nachází nad otevřenou knihou vítězný Kristus, po jeho pravici zalévá záře Nejsvětější trojice zmrtvýchvstalé postavy spasených, zatímco po levici jakási pekelná stvůra pohlcuje zatracence, trýzněné všelijakými mukami.
Kdo byl tvůrce tohoto zajímavého obrazu? Odpovídá autor monografie Zbyněk Černý.
„Eliáš Dollhopf byl kvalitní řemeslný malíř. Také se věnoval kvalitnímu štafírování. Co se týče portrétního umění, tak tam můžeme hovořit o poměrně vysokých kvalitách, byť samozřejmě byly omezeny regionem a vycházely z těch kulturních regionálních vlivů.“
Eliáš Dollhopf se narodil v západočeském Tachově v roce 1703, tedy v době, kdy to bylo poddanské město osídlené německým obyvatelstvem. Řadí se tak k těm tachovským rodákům, na které se po roce 1945 a po vyhnání německého obyvatelstva jakoby zapomnělo: malíři Franzi Rumplerovi a varhanářské rodině Gärtnerů.
Doba protiněmeckých postojů však pominula, a proto dnes obyvatelé Tachova rádi své slavné německé rodáky připomínají. Tvrdí to alespoň Jana Hutníková z Muzea Českého lesa.
„Dřív se sice nezastíralo, že ta minulost je německá, ale samozřejmě z těch dějin se víc akcentovalo to, co bylo české, a nepersonifikovalo se. Alespoň tak já mám ten pocit. Teď se personifikuje, protože samozřejmě pro ty současníky je zajímavé, když ví, že to byla nějaká konkrétní osoba. A mám pocit, že to není důležité, jestli to byl Němec nebo Čech, ale že byl od nás a že něco dokázal. Je to takový trošku lokální patriotismus, který už není tolik stavěný na tom nacionalismu.“
Největší zakázka Eliáše Dollhopfa byla určena pro chrám Zvěstování Panny Marie premonstrátského kláštera v Teplé. Podle ideového plánu tamějšího opata Jeronýma Ambroze zobrazil v klenebních polích celou mariánskou legendu a ve zbytku polí působivě zobrazil jednotlivé obrazy z mariánských litanií. Na otázku, jak moc to tehdy bylo běžné, odpovídá opět Zbyněk Černý.
„Loretánské litanie a jejich zobrazování bylo poměrně běžné, ovšem tady ten program je díky rozsahu kostelního interiéru ojedinělý, protože přeci jen Dollhopf vyzdobil přes 90 polí. Ambroz se samozřejmě nesnažil držet při zemi, ale naopak zcela velkoryse oslavil Pannu Marii. A právě k tomu se mu zdály ty loretánské litanie velice příhodné.“
Díky knize Zbyňka Černého lze dekódovat všechny části rozsáhlého mariánského cyklu v Teplé. Případní návštěvníci by si však měli pospíšit, protože fresky zpráškovatěly a do deseti let nebude nejspíš v klenebních polích nic vidět. Zanikne tak jedno z nejdůležitějších děl malíře, který spoluvytvářel to, čemu navzdory jeho německé národnosti říkáme naše národní dědictví.
