Kvůli žižkovské televizní věži byl zničen židovský hřbitov
Každý rok na podzim si pražská veřejnost může připomenout, že touto dobou v roce 1985 začala výstavba jedné z nejvíce sporných staveb u nás – vysílače rozhlasového a televizního signálu pro obyvatele Prahy na Žižkově. Dílo se po svém dostavění stalo převážně předmětem kritiky – jak architektů, tak Pražanů. A kontroverzní skutečnosti jsou spjaty i s výstavbou věže.
Jak známo, kvůli televizní věži byl z větší části zničen Starý olšanský židovský hřbitov, který kdysi zabíral celý prostor mezi Ondříčkovou a Fibichovou ulicí. Na rozdíl od budování televizní věže jeho přeměna na Mahlerovy sady v letech 1956 – 1960 byla poměrně šetrná. Náhrobky na pozemku byly povaleny a překryty silnou vrstvou zeminy, takže hroby i kameny zůstaly na svém místě, což je podle židovských náboženských pravidel ve výjimečných případech přijatelné řešení.
Při zahájení stavby televizní věže na podzim 1985 však hřbitov postihla skutečná zkáza. Celý park byl obehnán vysokým plotem z vlnitého plechu s obezřetně hlídanými vjezdy náklaďáků, takže postupující zkázu hřbitova bylo možno pozorovat pouze z oken okolních domů.
Byla to velmi depresivní zkušenost. Po vykácení stromů začaly bagry hloubit základy věže a postupně je rozšiřovat ve stále širším kruhu. Na strmých bocích výkopu byly jasně patrné jednotlivé vrstvy – nejprve silná vrstva navezené zeminy, potom tmavší vrstva původního povrchu hřbitova s ležícími stélami náhrobků, které vypadávaly z lopat bagrů a kupily se na dně jámy do dramatických kompozic. Občas bylo možno mezi nimi zahlédnout i kutálející se lebku.
Následovala dva metry vysoká smíšená vrstva hrobů, s jasně patrnou tmavší vrstvou pohřbů na jejich dně. Další přes dva metry vysoká světlejší vrstva zeminy patřila již rostlému terénu.
Když byla hromada náhrobků na dně jámy dost veliká, posunul se bagr na okraj, napřáhl do výše ocelovou lžící a nechal ji dopadat na hromadu dlouhých žulových stél jako kladivo, dokud je nerozbil na několik kusů, které šly lépe naložit na čekající náklaďák. Vůz za chvíli odjížděl s vysokou hromadou hlíny, z níž na všechny strany trčely nakloněné náhrobky, připomínající obrovského ježka.
Hloubení základů pokračovalo až do března 1986 bez jakéhokoli pokusu o výběr či dokumentaci náhrobků, na kterém se dohodla pražská židovská obec s Pražským střediskem památkové péče. Jak prozradil jeden z řidičů, náhrobky se odvážely na skládku do Malešic, ale nejspíše jezdily i jinam, jedno auto za druhým, každý pracovní den po dva tři měsíce.
Nejstarší dochovaná část hřbitova byla následně opatřena novou cihlovou zdí a nevhodně upravena libovolně vytyčenými asfaltovými chodníčky, přičemž řada náhrobků byla přemístěna ze svých původních míst. Ačkoli byl žižkovský židovský hřbitov zapsán v seznamu státem chráněných kulturních památek, jeho devastace byla touto údajnou obnovou paradoxně dovršena. A sama žižkovská televizní věž? Neomylně je řazena mezi nejošklivější stavby světa.
Autor pracuje v Židovském muzeu v Praze.
