Leo Pavlát: Bohoslužbu na Jom kipur provázejí kajícné modlitby
„Již dávno ztratili jsme dobrou zem, běd máme nyní nadbytkem. Nikdo již není prorokem, nikdo rádcem a rekem: Ó smiluj se nad zbytkem Izraele a spas nás pro jméno své! Ze země do země ženou Jehudovo plémě, zkrvácené až po témě a spravedlnost – přihlíží němě: Ó vrať ze zajetí stany Jakubovy a spas nás pro jméno své!“
Tyto verše, část kajícné modlitby slicha, složil rabín Geršom ben Juda, který žil v Německu v druhé polovině 10. a první polovině 11. století. O téměř 1000 let později přeložil text do češtiny básník Jiří Langer – pro jeho krásu, ale i aktuálnost.
Možná v tušení hrůz blížící se druhé světové války, ale především jako živý bohoslužebný text, po staletí čtený v evropských synagogách. Děje se takv postní dny, ale i na Nový rok, v Den smíření a během deseti dnů pokání mezi těmito svátky.
Slichot zachycují básnickou formou tragédie, které Židy postihly během dlouhého období vyhnanství. Jsou to verše o pogromech, vyhánění a pronásledování. V dobách, kdy triumfují násilí a krutost, se autoři slichot obracejí k Bohu.
S vědomím vlastní nedostatečnosti a hříšnosti vzývají Toho, kdo je dokonalý a čistý. Svého Stvořitele, svrchovanou spravedlnost a zdroj všeho milosrdenství, prosí Židé o pomoc.
Počátky kajícných modliteb slichot spadají do doby před 2. stoletím občanského letopočtu. Starší skladby nejsou zpravidla rytmizovány, ale přibližně od 8. století již židovští náboženští básníci vytvářeli i formálně složitější básnické texty.
Od té doby do 19. století vznikly tisíce slichot a jsou známi i mnozí jejich autoři. Kdysi měla každá obec svou sbírku, jejíž obsah připomínal tragické události v životě Židů v tom či onom místě.
Slichot psali i slavní pražští rabíni –– Avigdor Karo a jeho syn Avraham, Jom Tov Lipman Heller, Šlomo Efraim Luntšic, Ezechiel Landau.
Od emancipace Židů a jejich plného zrovnoprávnění v 19. století se nové slichot objevují jen výjimečně.
Dojem, že čas pronásledování a ukrutností končí, však byl klamný. Nikdo nevěděl, jaká pohroma Židy očekává ve století dvacátém. A ani ve druhém desetiletí 21. století, více než sedmdesát let po válce, nenastal čas, kdy by bylo možno kajícné modlitby slichot vypustit.
Tak i letos budou Židé s vědomím pokory pronášet o Dni smíření texty, do nichž jejich předkové vložili svou bolest i naději.
