Leo Pavlát: Dodnes živý odkaz rabína Leo Baecka
20. století přineslo Židům většinou tragické zkušenosti. Bylo ale také bohaté na osobnosti, které významně ovlivnily další vývoj židovského náboženství. Mezi ně patří i německý rabín a vůdčí osobnost světového reformního judaismu Leo Baeck, který zemřel před 60 lety. Čím inspiruje dnes?
Encyklopedie hovoří o Leo Baeckovi jako o „poslední velké rabínské osobnosti Německa“, mysliteli, jehož díla a přednášky z něj učinily zakladatele progresivního judaismu.
Leo Baeck navázal na dříve formulované pojetí židovství coby etického monoteismu. Podstatu judaismu spatřoval v mravní výzvě biblických proroků, osobní zkušenosti s Boží přítomností, jak se odráží v životě lidí.
Z tohoto hlediska nepovažoval za nezbytný neměnně daný systém tradičního židovského náboženského práva, kterým se má člověk řídit. Za důležitější považoval autentický osobní prožitek mysteria Boží existence jako základu řešení vztahů mezi lidmi.
Na cestě k pravé duchovnosti přitom oceňoval i tvořivý, imaginativní vklad mystické zkušenosti. Současně, přesvědčený o historickém poslání židovského národa, Leo Baeck projevoval sympatie k sionistickému hnutí.
Kromě encyklopedií ovšem zůstal zachován i ve vzpomínkách současníků, a ty dokreslují jeho obraz muže, jenž životem stvrdil své myšlenky.
Narodil se 23. května 1873 v tehdy německém Lešně v rabínské rodině, absolvoval konzervativně zaměřená rabínská studia a po působení v několika obcích se usadil v Berlíně.
Ve své kongregaci i mimo ni vynikl jako skvělý kazatel a řečník s jasnou myšlenkou; jeho vystoupení byla důvěrným rozhovorem. Roku 1922 stanul coby uctívaný liberální duchovní v čele celoněmeckého Svazu rabínů, avšak nástup Hitlera k moci dal jeho životu jiný směr.
Leo Baeck, který by snadno získal azyl v zahraničí, odmítl opustit své souvěrce. Jak řekl, zůstane v Německu, dokud se v něm sejde byť jen jeden minjan – deset mužů nezbytných k úplné bohoslužbě.
Roku 1935, kdy byly vyhlášeny protižidovské norimberské zákony, složil Leo Baeck modlitbu, v níž se mimo jiné praví: „S touž silou, kterou vyznáváme naše hříchy /…/, pohrdáme ohavnou lží, která se obrací proti nám, nactiutrhačstvím namířeným proti našemu náboženství a jeho učení.“
Byl zatčen, ale propuštěn, když nacisté chtěli zneužít jeho autority v čele jim podřízeného Říšského sdružení Židů. Leo Baeck však nebyl tím, kdo by poslušně sloužil, a tak byl roku 1943 deportován do terezínského ghetta.
Jeho přednášky zde se staly proslulými; povzbuzoval jimi ostatní vězně, sám se učil česky. Jak řekl: „Jsem na půdě Československa a je mou povinností se naučit řeči země, která mě hostí.“
Leo Baeck válku přežil. Působil po ní v Anglii a Spojených státech, v Londýně se dožil založení univerzity nesoucí jeho jméno, dodnes vůdčí instituce progresivního judaismu. Před 60 lety, 2. listopadu 1956, Leo Baeck v Londýně v 83 letech zemřel.
