Poezie přežila hrůzy holocaustu, dosvědčují básně Paula Celana
Je po Osvětimi ještě možné psát básně? Filozof Theodor Adorno tvrdil, že nikoli. Poezie Paula Celana ukazuje, že to nemusí být pravda. Nový překlad jeho básní nyní vychází česky a nechybí v něm ani slavná Fuga smrti.
Paul Celan se narodil v roce 1920 v Černovicích v tehdejším Rumunsku. Za války se mu podařilo uniknout deportaci do koncentračního tábora. Jeho rodiče však v lágru zahynuli, jak vysvětluje Radek Malý, autor nejnovějšího překladu Celanových básní do češtiny. Ten nedávno vyšel pod názvem Černé vločky:
„Prožitek holocaustu ovlivnil jeho tvorbu zásadním způsobem. On měl veliké výčitky svědomí právě proto, že nedokázal zabránit transportu svých rodičů a zejména matky. K matce měl velmi blízký vztah. Jeho matka také byla nositelkou toho německého živlu. Sama mluvila spisovnou němčinou, zprostředkovala svému synovi německou kulturu.“
A právě v němčině Celan psal – podobně jako další židovští básníci jeho generace z Bukoviny:
„Používají velmi komplikované šifry, metafory, obraty velmi nezvyklé, absolutní metafory, které se nedají rozluštit, jsou to takové náznaky, takové volání ze tmy, je to vlastně způsob, jak znovu objevit sílu básnického slova v jazyce, který byl tou nacistickou propagandou úplně ponížen, zničen, pokořen.“
Svou asi nejsrozumitelnější a jistě také nejslavnější báseň napsal Celan v roce 1945:
„Fuga smrti je takový proslulý až čítankový text a dá se říci, že to je poměrně složitě strukturovaná báseň s různými zdroji. Je to báseň pojednávající o zážitcích z koncentračního tábora, ale takovým způsobem, že je velmi sdělná i pro někoho, kdo ten zážitek přímo neměl. Dá se říci, že to je velmi estetický nástroj pochopení hrůz holocaustu, pozoruhodný právě v tom, že Celan koncentrační tábor neprožil.“
Fuga smrti se v poválečném Německu stala nástrojem denacifikace. Studenti se ji dokonce museli učit zpaměti. Sám Celan se od ní ale později distancoval. Jeho poetika prošla proměnami až na samou hranici srozumitelnosti.
„Báseň kritizovali přímí účastníci holocaustu, přímí navrátivší se vězni z koncentračních táborů, kteří tvrdili, že tu hrůzu nejde slovy popsat a už vůbec ne takto estetickými slovy, protože ta báseň je krásná a holocaust krásný není.“
To, že po Osvětimi již není možné psát poezii, tvrdil i významný německý filozof Theodor Adorno:
„Právě proto, že se seznámil přímo s Celanem a s jeho tvorbou, tak on sám tady tu svou výpověď revidoval a prohlásil později, což už není tak známo, že právě poezie, jakou Celan psal, nebo další židovští básníci, je odpovědí na tu otázku, že poezie jako žánr přežila i hrůzy holocaustu.“
Vysvětluje překladatel Celanových básní a vysokoškolský pedagog Radek Malý.