Poválečný průchod židovských uprchlíků z Polska přes československé území
Dnes právě skončená výstava „Zmařené naděje“ v Galerii Roberta Guttmanna byla druhou výstavou, kterou Židovské muzeum v Praze vybízelo k zamyšlení nad rolí uprchlíků a migrace ve 20. století. Události z let 1948–1953 - návrat přeživších z koncentračních táborů, osídlování pohraničí a tranzit desetitisíců židovských uprchlíků - učinily z Československa dějiště pohnutých příběhů.
Dnes právě skončená výstava „Zmařené naděje“ v Galerii Roberta Guttmanna byla druhou výstavou, kterou Židovské muzeum v Praze vybízelo k zamyšlení nad rolí uprchlíků a migrace ve 20. století. Události z let 1948–1953 - návrat přeživších z koncentračních táborů, osídlování pohraničí a tranzit desetitisíců židovských uprchlíků - učinily z Československa dějiště pohnutých příběhů. Židovským běžencům oné doby se ve svém příspěvku pro naše vysílání věnuje libretista výstavy, dokumentarista Martin Šmok. Text - Ž Jednou z mála známých kapitol našich poválečných dějin je průchod židovských uprchlíků z Polska přes československé území. Po krvavém protižidovském pogromu, který se odehrál 4. července 1946 v polském městě Kielce a vyžádal si 42 obětí, se většina polských Židů rozhodla odejít ze země.
Počátkem jejich cesty za nadějí nového života byla československá hranice. Předsudky českých úředníků a jejich argumentace v roce 1946 se mnohdy nelišily od někdejších tezí byrokratů rakousko-uherské monarchie, reagujících na příchod židovských uprchlíků z frontových oblastí první světové války. Židé byli opět považováni za šiřitele nemocí a problematické živly. Návrh na zřízení tranzitního tábora pro prchající polské Židy v příhraniční oblasti u Ostravy byl odmítán s tím, že „provádění dvouletého plánu vyžaduje, aby na Ostravsku byl klid, aby dělnictvo nebylo zneklidňováno možností rozšíření nemocí“.
Když československá vláda na své schůzi 27. července 1946 přijala usnesení o pomoci statisícům prchajícím před situací v Polsku, byl jeho nedílnou součástí požadavek na „nutná bezpečnostní opatření“, zejména „z hlediska bezpečnosti republiky proti nežádoucím živlům“.
Motivy útěku, tedy strach o život, se úřadům jevily jako nedůvěryhodné: „Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž,“ psalo se též.
Vláda přikázala ministru vnitra zajistit, „že všichni tito uprchlíci budou po dobu svého přechodného pobytu v ČSR soustředěni ve vyhrazených střediscích tak, aby se nemohli rozprchnouti mezi obyvatelstvo a pokusiti se o trvalé usídlení zde“. Strach, že se uprchlíci budou snažit nalézt u nás nový domov, stál i za požadavkem, aby došlo k regulaci přílivu uprchlíků tak, „aby jich přišlo jen tolik, kolik jich lze téhož dne odsunouti“ – mínilo se do táborů pro bezdomovce v britské a americké okupační zóně Německa a Rakouska.
Židovství uprchlíků z Polska vzbuzovalo strach z jinakosti. Zachovaný úřední dokument hovoří o tom, že v uprchlických táborech v Náchodě a Broumově „bylo pozorováno“ že mladí uprchlíci „mají stejnokroje ... a dokonce jakousi vlajku v ubytovně, a židovský plakát bez současného českého originálu,“ ba že dokonce uprchlíci „měli polovysoké kožené boty na způsob bývalých německých organizací strany NSDAP.“ Jako u jiných předsudků, i zde byl strach ze židovských uprchlíků zřejmě o to větší, čím menší přímou osobní zkušenost s Židy či židovstvím úředníci měli.
Odpor společnosti k přijímání uprchlíků je vždy založen na stejném principu: osoby, o kterých nic nevíme, automaticky považujeme za nevítané cizáky, kteří už jen svým bytím ohrožují jak nás, tak vše, co je nám drahé. Výstava „Zmařené naděje“ v Galerii Roberta Guttmanna Židovského muzea v Praze tak návštěvníkům nabídla unikátní možnost reflexe přetrvávajícího vlivu předsudků na naši společnost.
Autor je kurátor výstavy a filmový dokumentarista.
