Východem Německa rezonuje příběh ožebračení západem země. Také proto tam boduje krajní pravice

Sedíme v komunitním centru východoněmeckého Görlitzu, které je něčím mezi kavárnou, opravnou jízdních kol a učebnou. „Děláme klasickou osvětu pro mládež a pěstujeme demokratické hodnoty. V podstatě říkáme: škola je místo, kde se předávají myšlenky, jenže většinou ne dobrovolně. U nás je to o dobrovolnosti, s tím, že se snažíme i trochu vzdělávat,“ vysvětluje mi Enrico Deege, který se tu věnuje práci s teenagery.

Čtěte také

Krajní pravice oslovuje mladé Poláky. Volá po individualismu a její kontroverzní členové sklouzávají k homofobii i antisemitismu

Diskutuje s nimi sílící krajní pravici i válku. „Ukrajinské hranice jsou 600 kilometrů od nás, v podstatě za rohem. A mladé to zajímá, každá rodina to nějak řeší, stejně jako změny ve společnosti a to, jak sílí AfD. Bavím se o tom s dospívajícími – vždy mám po pár větách pocit, že jen opakují názory svých rodičů, ne svůj vlastní,“ míní Deege.

Všechno vzali!

Chci se s ním dostat k hlavnímu paradoxu: třeba Sasku se daří a v posledních letech se pro něj rozhodla celá řada světových firem. Našemu rozhovoru naslouchá pán kousek od nás, který si přišel jen vypít čaj, ale nemůže si pomoct. „Ty investice jsou ale jen pro někoho! Podívej na malé firmy – vyzobou si to jiní. Proti velkým nemám šanci,“ říká majitel firmy v Krušných horách.

„Nechtějí nám naslouchat. Psal jsem na ministerstvo, když vypsali dotace. Všechno si vyzobal Siemens a jiní, mně ale neodpověděli, jsme jim jedno! Tamti si vzali 40 milionů a zmizeli,“ láteří.

Čtěte také

Portugalský venkov je unavený lesními požáry a suchem. Před eurovolbami se přiklání ke krajní pravici

Skoro okamžitě zaznívají traumata, která jsou ve východním Německu dodnes živá. A tak se rovnou ptám na to největší: privatizaci. „Po revoluci se západní Německo přiživilo na tom východním. Třeba továrna na pračky, tu zrušili ze dne na den. Západní Němci si východ prostě koupili, levně, úplně lacino. Místní podniky okamžitě zmizely,“ tvrdí přísedící.

Růžové brýle?

Enrico Deege to nerozmazává. Podobné názory totiž slyší každý, kdo se na východě Německa alespoň jednou začal bavit o politice.

„Člověk se na minulost často dívá růžovými brýlemi. Já si ty časy pamatuji: polorozpadlé domy, prázdné regály, podvědomý nátlak ze strany většiny. Když si toto vše vybavím, tak jsem rád, že jsem se dožil toho, jak je to dnes. Ale samozřejmě se ze současnosti zaměřujeme na to špatné a z minulosti na to dobré, negativa zapomínáme. To není výčitka, tak to prostě je,“ uzavírá Deege.