ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ - RAČICE

Příběh olympijského vítěze z Berlína 1936
Alois Hudec, zlatá medaile ve cvičení na kruzích

Když dostal v roce 1931 Berlínu přiděleno pořadatelství her jedenácté letní olympiády, nikdo nevěděl, nemohl vědět, co se v tomto městě a v celé zemi odehraje během pouhých dvou let. Po nástupu nacismu padly návrhy, aby bylo pořadatelství svěřeno někomu jinému, zejména to prosazovala Světová židovská obec. Na zasedání Mezinárodního olympijského výboru ve Vídni 1933 slíbilo Německo, že hry budou provedeny v duchu olympijských řádů a že z německého národního týmu nebudou vyloučeni němečtí Židé a mezinárodní olympijský výbor na zasedání ve Spojených státech USA 1934 změnu zamítl. Začalo se uvažovat o bojkotu her a chystala se tzv. Lidová olympiáda ( Olimpiada popular). Na její pořádání se připravovala Barcelona, jenomže těsně před jejím zahájením vypukla ve Španělsku občanská válka a tak soutěže musely být zrušeny. Berlínu pak už nic nebránilo v uspořádání her, zahájených právě před 70 lety, her, kterých se Hitler pokusil využít k propagaci fašismu a rovněž jako důkazu nadřazenosti árijské rasy. V tomto směru mu ráznou čáru přes rozpočet udělal černošský sprintér James "Jesse" Owens, hrdina her, který vyhrál čtyři zlaté medaile. Svou měrou přispěl k nabourání mýtu o árijské nadřazenosti i čs. gymnasta Alois Hudec, který zvítězil na kruzích. Za všestranné podpory fašistického režimu byly zorganizovány hry, které neměly do té doby obdobu. Berlín zahájil novou tradici, štafetový běh s olympijským ohněm, zapáleným v Olympii a neseným do místa konání her. Poprvé se uskutečnil televizní přenos olympijských soutěží, rozhlasový přenos směřoval do 41 zemí. Díky uzavřenému televiznímu okruhu propojenému do speciálních hal mohlo na 28 místech v okolí Berlína zhlédnout jednotlivé soutěže na 150 000 lidí. Dalším oživením bylo zavedení účastnických průkazů, umožňujících jejich držitelům vstup do olympijských objektů, ale i bezplatné používání městské dopravy a značné slevy v železniční dopravě po celém Německu. Přes všechnu snahu Němců o úsměvnou pohostinnost však Berlínu chybělo ono pravé olympijské ovzduší, charakterizující všechny předcházející hry od Stockholmu v roce 1912, i když po sportovní stránce bylo dosaženo vynikajících výsledků. Sami sportovci tak zajistili důstojnost her o ochránili olympijskou myšlenku.
Československo vyslalo do Berlína zatím nejpočetnější olympijskou výprava v historii - 164 sportovců, z toho 13 žen - a přivezlo celkem tři zlaté a pět stříbrných medailí. Ve velmi silně obsazených soutěžích gymnastů bojovalo celkem 111 závodníků. Úspěchy slavili především domácí gymnasté a gymnastky, velký podíl na jejich výsledcích měli "nezaujatí" rozhodčí. Na to doplatilo i naše družstvo mužů, jež se muselo spokojit se 4. místem. Alois Hudec však zaskočil i německé rozhodčí, nejprve mu museli opravit příliš nízkou známku z povinné sestavy a při volné sestavě na kruzích předvedl tak neuvěřitelné výdrže, že dostal vůbec nejvyšší známku soutěže, 9,8 bodu a nikdo už jej nedokázal překonat. Nejúspěšnější pak byli v čs. výpravě vodáci, kteří přivezli dvě zlaté a jedno stříbro.¨

CZN Račice a Alois Hudec

Cesta k olympijskému zlatu však nebyla pro rodáka z Račic na Vyškovsku vyasfaltovaná. Spolu se svými bratry začínal v rodině tkalce na zahradě na podomácku vyrobeném nářadí. V pěti letech prodělává záškrt a následně mu ochrnuje levá tvář a kyčel. Kulhá na levou nohu, kterou tahá za sebou, ale přesto se chce ostatním klukům ve všem vyrovnat. Nevzdává se. Díky ohromné vůli začíná po měsících přemáhání přece jen normálně chodit a v jedenácti letech dokonce cvičit gymnastiku v Sokole. První závodnické kroky a ostruhy jsou spojeny s tělocvičnou v Brně-Židenicích - do moravské metropole přichází v patnácti letech do učení.
Rok 1931 je rokem, kdy třiadvacetiletý Hudec poprvé vystupuje na mezinárodní scéně, na neoficiálním mistrovství světa jednotlivců v Paříži. Necelých 160 centimetrů vysoký závodník má díky nízké postavě nevýhodu v atletických disciplínách (tehdy se závody skládaly z nářaďových a atletických disciplín), ale přesto díky prvenstvím ve cvičení na kruzích, bradlech, hrazdě a šplhu nakonec vítězí i ve víceboji. Tehdy začíná Alois Hudec kariéru, která má v další části několik opěrných bodů...
Roku 1934 se stává na světovém šampionátu v Budapešti mistrem světa na kruzích a je členem vítězného družstva. V roce 1936 je olympijským vítězem ve cvičení na kruzích a oslňuje Berlín. Roku 1938 přidává na mistrovství světa v Praze ke zlatu na kruzích stříbro v prostných, na bradlech a na hrazdě a s družstvem získává titul mistra světa. V jednotlivcích končí čtvrtý za vítězným Janem Gajdošem, dalším z této silné gymnastické generace, který vyhrává ještě zlato v prostných. Další rozhodně slibnou část sportovní kariéry Aloise Hudce stejně jako mnoha ostatních přervala válka. Cvičí ještě dva roky, ale v sedmačtyřicátém definitivně končí. Na gymnastiku však nezanevřel a dlouhá léta působil jako cvičitel a trenér.

Na svoji zlatou medaili na kruzích vzpomínal Alois Hudec takto: "Složení soudcovského sboru bylo katastrofální. Za stolky seděli většinou domácí rozhodčí. Naše známky se pohybovaly v rozpětí od osmi do devíti bodů, ačkoliv jsme sestavy cvičili precizně. Když jsem na kruzích dostal známku 9,4 bodu, žádal jsem opravu, protože jsem tušil, že to nemůže stačit na medaili. Vyvolal jsem údiv, ale vyplatilo se to - dostal jsem 9,663 bodu. Od druhé disciplíny jsem vedl a pozici udržel až do poslední - přeskoku. tady už rozhodčí dali zjevně na vědomí svou nespokojenost s mým prvním místem a klesl jsem na třetí. Na bradlech jsem skončil čtvrtý o tisícinu bodu. Tolik stačilo na bronzovou medaili, ale musel bych se o ni dělit s Němcem Schwarzmannem. Na hrazdě jsem klesl na deváté místo, protože finský rozhodčí chtěl vidět svého krajana Saarvala na stupních vítězů. Největší úspěch jsem měl na kruzích. Když jsem nastupoval k nářadí, dvacet tisíc diváků utichlo. Po naskočení jsem několik vteřin klidně visel a potom zvolna rozporem přešel z visu do přednosu. Všechny výdrže a rozpory jsem se snažil udržet dvojnásobně dlouho, abych rozhodčím nedal šanci snížit mi známku. Když jsem rázným švihem sestavu ukončil a zůstal nehybně stát, vypukli nadšení diváci v dlouhotrvající potlesk. Známka 9,8 bodu spolu se známkou z povinné sestavy, celkem 19,433 bodu, byla nejvyšší známkou celé olympijské soutěže a dostal jsem zvláštní ocenění za nejlepší výkon - krásnou knihu Olympia." Ota Pavel napsal o Aloisu Hudcovi povídku Sedm deka zlata. Popisuje v ní historku z protektorátních dob, kdy mu zubař nabízel, aby mu prodal zlatou medaili z berlínské olympiády prodal. Hudec těch "sedm deka zlata" ze svých rukou nedal. Schovával si je v krabičce mezi ostatními cenami až do konce svých dní.
Zemřel jako 88letý.

CZN Račice a Alois Hudec