Někdy si lidé neuvědomují, co žijí, říká mladá režisérka Silvia Vollmannová
Je možné kamarádství mezi mužem a ženou? Takovou otázku si klade inscenace Můj BF mladé slovenské autorky a režisérky Silvie Vollmanové. Čtvrtého října představí další premiéru v olomouckém Divadle na Cucky. Moderuje Aleš Spurný
K Divadlu na cucky se absolventka bratislavské VŠMU, rodačka z Nitry, dostala na bázi přátelských vztahů. S jeho členy se potkávali na festivalech včetně olomoucké Divadelní flory, která ji nadchla. Její, jak říká, nultou spoluprací s tímto divadlem byla Pohádka na cucky, jejíž je spoluautorkou.
Ve spolupráci s improvizujícími herci vznikaly také její další olomoucké autorské inscenace. První, určená především pro středoškolské publikum, má název Můj BF. Zabývá se přátelstvím mezi chlapcem a dívkou. S lehkostí představuje úsek dospívání dvou mladých lidí, kteří vedle sebe vyrůstají od dětství, než je rozdělí odchod jednoho z nich na vysokou školu. Konec příběhu však zůstává otevřený.
„Téma kamarádství mezi mužem a ženou je na jednu stranu infantilní a na druhou velmi vyspělé. Pokud vidím ve svém okolí opravdová kamarádství, která fungují roky, tak mě fascinuje ten vyzrálý vztah. Pokud tu etapu, jestli by měli být spolu anebo ne ten pár ustojí a prožije, bývá to vroucné a upřímné a není v tom žádný jiný záměr. A ta infantilnost, která se objevuje v představení vzniká v průběhu dospívání, v průběhu hledání a dětských hrátek, které člověka po čase při zpětném pohledu velice baví,“ vysvětluje Silvia Vollmannová svůj vztah k tématu hry.
Soužití dvou přátel na vysokoškolské koleji pak s nadhledem ukazuje inscenace s názvem Mate, jejíž premiéra v Divadle na cucky se koná v úterý 4. října 2016. Tady jde ovšem o dva mladé muže, kteří si užívají studentský život. Na jevišti se představí Bořek Joura a Viktor Zavadil, čerství absolventi hereckých škol JAMU a DAMU. Stejně jako protagonisté předchozího příběhu Můj BF (kteří se ovšem herectví dodnes věnují amatérsky) sbírali i oni první divadelní zkušennosti v Olomouci ve Slovanském tyátru.

A proč právě toto téma přátelství mezi mladými muži? Fiktivní příběh je opět inspirován řadou reálných událostí. „Baví mě chlapecká přátelství. Takový vztah mě vždy fascinuje. V jistém smyslu mi to přijde upřímnější, než dívčí přátelství, anebo ne upřímnější, ale na nic si to nehraje. Holky si občas něco neřeknou, protože nechtějí tu druhou ranit, je v tom příliš mnoho citů. V mužském přátelství tolik citů není, anebo možná je, ale jsou skryté. A mě právě baví, jak s tím chlapci bojují,“ říká autorka a režisérka.
Poprvé se v Olomouci Silvia Vollmannová představila s bakalářskou inscenací Hola, Madrid! Ta byla nominovaná na slovenskou prestižní divadelní cenu Dosky. Jde o povídkovou hru pro jednu herečku. Inspirací jí byl půlroční studijní pobyt právě v hlavním městě Španělska. Kuriózně se dozvídáme, že Silvia má ke španělštině averzi. Může za to studium na bilingválním gymnáziu.
„Pětileté studium pro mě byla muka a ubralo mi více než pět let života. V třetím ročníku jsme totiž s několika spolužáky přišli na to, že gymnázium je nejen dvojjazyčné, ale také zaměřené na přírodní vědy, což není zrovna moje parketa. I když moje maminka je profesorka anorganické chemie, tak já jako jediná z ročníku, jsem nezvládla filtraci. Bylo mi jasné, že to nebude škola pro mě. A kvůli tomu u mě úplně nechtěně, i když mi to přijde líto, vznikla i averze vůči tomu jazyku, který je krásný stejně jako španělská krajina. Ale když přijedete do Barcelony a vyvalíte se na pláž, tak na to zapomenete,“ říká Silvia Vollmannová.
O Olomouci tvrdí, že je to úžasné město se skvělou atmosférou. O jejích cestách na Hanou, o cestě k divadlu, která byla jasnou volbou, o televizní práci, o studiu na vysoké škole i o plánech do budoucna se dozvíte v rozhovoru, který si můžete poslechnout prostřednictvím odkazu v úvodu článku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.