Individuální přístup ke každému dítěti je důležitý, říká ředitelka školy CREDO Blanka Vacková
Nedovedla jsem si představit, jak vypadá třída, ve které jsou děti s různým handicapem. Jeden na vozíčku, další autista, který nemluví, vedle něj mentálně handicapovaný žák.
Každý má svůj koutek, stůl a židličku, na nástěnce seřazené obrázky s činnostmi, kterým se postupně věnují. V barevné místnosti je hodně pomůcek, které paní učitelky a jejich asistentky používají. Uprostřed koberec, v rohu místo, vystlané polštáři. A spousta hudebních nástrojů.
„Chodí k nám muzikoterapeutka, má spoustu bubínků a dalších nástrojů, které si děti půjčují,“ říká ředitelka CREDA Blanka Vacková. A hned dodá, že v CREDU využívají i dotekovou terapii, míčkování nebo canisterapii.
Blanka Vacková je „speckařka“, vystudovala na pedagogické fakultě speciální pedagogiku. Přesto zažila krušnou chvilku, když ji přivedli k osmi různě postiženým dětem, aby s nimi pracovala. „Zachránil mě klavír, který tam stál. Začala jsem hrát a zpívat, to zafungovalo.“
Každý žák CREDA i jeho rodina potřebují individuální přístup, proto je nejen paní ředitelka, ale všichni zaměstnanci, dobře znají. Je to jedna velká rodina, což je vidět i cítit na každém kroku.
Autistů ve společnosti přibývá
Základní škola a Střední škola CREDO, o.p.s. je školou pro žáky s kombinovaným postižením a pro žáky s poruchou autistického spektra. Vzdělávání a výuka je realizována ve třech typech škol - Základní škola, Základní škola praktická, Základní škola speciální a Praktická škola dvouletá. Maximální kapacita žáků je 48. V samotných třídách je vzděláváno 5-7 žáků s individuálním přístupem vyučujících k jednotlivému žákovi. S výukou a sebeobslužnými činnostmi při výuce dopomáhají asistenti pedagoga.
Laická veřejnost se podle Blanky Vackové mnohdy autistů zalekne, považuje je za zlobivé, neurvalé. Je to podle ní způsobeno i tím, že setkání s autistou pro společnost přináší mnohdy nové, problémové a překvapující situace. Ve chvíli, kdy se autisté dostávají do společnosti, která jim nerozumí a vypadnou ze své struktury a rytmu, tak samozřejmě dochází k různým afektům a nepřirozenému chování. Je třeba si podle ní uvědomit, že autista se točí v úplně jiném, vlastním světě, do kterého mnohdy nechce nikoho pustit.
„Pro mě autista není problém. U nás ve škole je každý autista jiný. Nenajdete vedle sebe dva stejné. Jde o to více vnímat, více poslouchat, více se o nich chtít dozvědět. Nejsou to vždy děti agresivní. Jsou kolem nás lidé, kteří netrpí žádnou poruchou, kteří neprošli žádnou speciální školou a dokáží být mnohem víc agresivní než autisté,“ říká.
Přirozená inkluze probíhá už dlouho. Je problém v té řízené?
Blanka Vacková si myslí, že inkluze probíhá přirozeně už dávno. Každý tlak podle ní způsobí protitlak. Pokud je ve společnosti něco řízeno a tlačeno ve chvíli, kdy na to společnost není připravená, pak je to podle ní problém.
„Samotný princip inkluze není nic nového, jenom se o tom nemluvilo. Rodiče si vybrali školu, a pokud byl vnímavý učitel a ředitel, tak se to běžně stávalo a nebylo k tomu potřeba žádné extra doporučení a systém podpůrných opatření. Jsem zvědavá, jak bude systém produkovat a potřebovat tu samotnou podporu dál. Je to podle mě, stejně jako všechno ostatní, především o informovanosti,“ dodává.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.