Skutečné zážitky ze Skutče, aneb kamennou cestou do světla

Těžba kamene a jeho zpracování, se stala hlavní obživou lidí v širokém okolí. Ale nešlo jen o mužskou práci v lomech, roztloukat štěrk chodily při stavbě železnice celé vesnice, ženy i děti, protože v poměrně chudém kraji nebylo možností výdělku mnoho.

Historii kamenictví zdokumentovalo Městské muzeum ve Skutči. V nádherné venkovní expozici návštěvníci uvidí, jak těžce se dříve kámen ze země dobýval. Na dvoře muzea jsou položeny koleje a na nich korbové vozíky, které odvážejí vytěženou žulu. Svůj koutek tu mají i plátkaři, kteří kámen připravují na další zpracování. Kostkař už potom štípe jednotlivé dlažební kostky.

V koutě muzejního dvora stojí leštička, pod kterou kamenné bloky dostávají podobu žulových desek, které známe z pomníků. Pod stanovou celtou sedí figurína ženy, která malým kladívkem roztlouká štěrk. Na očích má malé kuchyňské cedníčky, protože ochranné brýle byly pro většinu dělníků nedostupné.

Expozice kamenictví pokračuje v terénu takzvanou Žulovou stezkou Horkami. Čtyřkilometrová procházka vede návštěvníky po starých lomech. Některá místa pomalu zarůstají a kvetou v nich zelené bažiny, v jiných je voda průzračná a láká k vykoupání. V krajině jsou stále patrné nákladové rampy a bývalá překladiště, náspy polních drážek a železné pilíře, které byly po válce postaveny z křídel německých letadel.

V okolí Skutče se ale netěžila jen žula. Už od středověku se v nedalekém Přibylově lámala opuka a ve Vrbatově Kostelci pískovec. Zlatou opuku z Přibylova používají památkáři, použita byla i při rekonstrukci rotundy na vrcholu hory Říp. Lidé se zde snažili najít i uhlí. Tenká žíla černého zlata tudy opravdu vede. V nedalekém Skutíčku balamutili místní horníci investory několik let. Nosili si uhlí z domu po kapsách a pak ho přidávali na vytěženou zem. Majitelům dolů tak dávali naději, že uhlí ve Skutíčku je a vyplatí se kopat dál.

Cestou do světla

Na kraji Žďárce u Skutče stojí starý bílý dům se sluncem mezi okny. Před 200 lety tu bývala škrobárna a poté zájezdní hostinec. Dnes je tu centrum meditace, kam přijíždí lidé z celého světa cvičit jógu a také se třeba přiučit něco z kuchařského umění v makrobiotickém duchu. Majitel domu Jan Hlaváček tu žije už 35 let a stejně tak dlouho tu žije s jógou.

Na louce za domem stojí ještě jeden dům, říká se mu Slamák. Je postaven z kamene a dřeva, hlíny a slámy. Pan Hlaváček se inspiroval stavbou jednoho portugalského fotografa a vytvořil místo se spirituální atmosférou vybízející k rozjímání a novým pohledům na svět a život v něm.

Za Slamákem stojí ještě dvě poustevny. Tady probíhá terapie tmou. Lidé tu během týdenního pobytu získají odstup od trablů všedního života, odkryjí zapomenuté události a ze tmy vychází do světla.