Václav Krolmus, romantik s motyčkou
Jedním z prvních českých archeologů byl velký romantik, vlastenec a národní buditel, páter Václav Krolmus. Na podzim si připomeneme 150. výročí jeho úmrtí.
Jeho život a také úspěchy na poli archeologie jsou představeny na výstavě, která je do konce září k vidění v muzeu v Bělé pod Bezdězem. Kousek od Bělé, v obci Březinka, se Václav Krolmus v roce 1790 narodil. Studoval na gymnáziu v České Lípě, na Univerzitě Karlově v Praze a nakonec v kněžském ústavu v Litoměřicích. Jako farář působil především ve středních Čechách. Jak říká archeolog a také historik Karel Sklenář, Krolmusovou největší vášní byla věda:
„Zpočátku měl různé široké zájmy. Zajímal se hodně o paleontologii, když ještě působil v dolním Poohří, a v té době už také o archeologii. Ale jeho celkové pojetí bylo mnohem zajímavější. On se totiž snažil vytvořit – narozdíl od ostatních, kteří byli sběrateli toho či onoho – komplexní obraz českého pravěku, nejstarší české minulosti. A proto se věnoval jednak archeologii, jednak etnografii nebo přesněji folkloristice. Kromě toho prováděl i terénní průzkumy. Vycházel z dobové představy, zejména z prostředí německých vědců, že se v lidové tvorbě, v písních, pohádkách, pověstech, ale třeba i v hrách nebo tancích, zachovalo jádro staré pohanské mytologie. Tam zůstalo ušetřeno před vlivy kultury. Proto sbíral Krolmus lidovou tvorbu, aby se na jejím základě dobral nějakého obrazu staré pohanské předkřesťanské české mytologie.“
Jak už dnes víme, tak snadné to s folklórem není a se starou českou mytologií už vůbec ne. Václav Krolmus byl ale velký romantik a také dítě své doby…
Terénní archeologii se začal naplno věnovat poté, kdy se stal duchovním správcem ve Zvíkovci na Rokycansku. Dostal se tam ale do velkých sporů, řekněme, ekonomické povahy. Spory po několika letech vyvrcholily Krolmusovým odchodem do předčasné penze – a také do Prahy. Tam se ještě zapletl do revolučních událostí roku 1848, dokonce byl vyšetřován a vězněn. Poté se stáhl i z veřejného života a věnoval se pouze a jedině svým historickým bádáním.
Bydlel na Malé Straně. Zimy trávil doma, kvůli nemoci dokonce většinou ve své posteli. Jakmile však nastalo jaro, v Praze ho už nikdo neudržel. O tom jsme si povídali s Karlem Sklenářem:
Jak vůbec vypadaly Krolmusovy výzkumy?
„On především neměl celkem žádné finanční prostředky, které by na to mohl vynakládat. Vycházel vždycky na jaře, jak začalo být pěkné počasí a několik týdnů nebo i měsíců putoval třeba po středních Čechách a chodil také hodně směrem na sever, k Litoměřicím nebo právě na to Bělsko. Pomáhal si tím, že chodil oblečen v kněžském oděvu. Kněží se těšili na venkově velké úctě, a tak často mohl i tam, kam by majitelé pozemků nikoho jiného nepustili. Nosil hůl, která byla upravena zároveň jako motyčka a tou prováděl, jak bychom dnes řekli, drobnou sondáž nebo drobné vkopy. O výzkumy v pravém smyslu šlo jen ve výjimečných případech.“
A jak vybíral objekty svého zájmu?
„V tom byl ve své době opravdu nedostižný a je zajímavé, že každý, i když třeba vyjadřoval rezervu k jeho názorům, uznával, že tohle byla Krolmusova silná stránka. On byl prostě po létech praxe schopen přijít do terénu a poznat, které polohy mohly být osídleny v pravěku nebo v raném středověku a kde je možno očekávat archeologické nálezy. A chodil tak poměrně najisto. Nebyl to tak velký zázrak, protože to byla ještě doba, kdy všechny archeologické nálezy ležely netknuté v zemi nebo dokonce na povrchu. Od té doby se mnoho změnilo, protože povrch je prakticky posbírán a mnoho je vykopáno a zničeno. Tenkrát byla krajina archeologicky dost panenská. Takže se mu to dařilo. Ale rozhodně tím budil velkou pozornost a údiv svých současníků.“
Polovina 19. století je doba, kdy se začínají stavět velké liniové stavby, první velké silnice, železnice. A Krolmus se i na tyto zásahy do krajiny zaměřoval.
„On byl vlastně první náš archeolog, který prováděl, jak bychom dnes řekli, předstihové výzkumy a stavební dohled. I když to dělal z vlastní vůle. Jakmile se začínaly stavět první komunikační trasy, on po nich putoval a jak se stavěly, sledoval, co se kde vykopalo. Sbíral to, zachraňoval a všude poučoval dělníky, aby věci neničili. Když se například stavěla silnice z Prahy na Velvary směrem ke Slanému – to byly ty císařské silnice, páteř komunikační sítě – tak tam udělal celou řadu velkých objevů. Když se potom stavěla druhá parní železnice v Čechách z Prahy směrem na Roudnici, Lovosice, Ústí nad Labem a Děčín, putoval po ní až k Lovosicím a zejména v okolí Brňan, Bohušovic nebo Hrdel udělal celou řadu nálezů a objevů. A ještě později, když se stavěla železnice z Pardubic do Liberce, tak tam se účastnil zejména na prvním úseku v okolí Jaroměře.“
Pořád jsme a také zůstaneme v 50. letech 19. století. Už jste vyjmenoval některá z míst, kde Krolmus své výzkumy vedl, ale možná bychom měli říci, co patří k jeho největším objevům...
„Rozhodně je to něco jiného, než si myslel sám. On považoval za svůj největší objev poslední božiště Černoboha, které se domníval objevit na Skalsku mezi Mšenem a Mladou Boleslaví. Byl to sklep, ve kterém našel zazděný pískovcový kámen, na kterém byly obyčejné přirozené pukliny. Krolmus se domníval, že je to nápis ve staroslovanském písmu, ve starých runách a vykládal ho náboženským způsobem. Domníval se, že objevil božiště, které připisoval podzemnímu bohu Černobohu. Ve skutečnosti ten sklep, i když je velice zajímavý, protože pochází z renesanční usedlosti, neměl s Černobohem a se starými Slovany nic společného.“
Udělal ovšem i celou řadu jiných, docela zajímavých a významných objevů?
„Třeba právě když se stavěla železnice od Prahy směrem k Bubenči a Podbabě, tehdy dávno za Prahou, podařilo se mu zachytit sídliště, o němž dneska víme, že je z doby římské. A tam odkryl první pravěké železářské pece na našem území. Nebo prováděl výzkumy některých mohylových pohřebišť, například u Blevic na Kladensku. Dokonce je i dokumentoval. Jeho dokumentace bohužel z dnešního hlediska nebyla nic moc. Tenkrát nebylo zvykem příliš popisovat a zakreslovat každý detail. Takže rekonstruovat ty výzkumy není dneska snadné.“
Po Kromlusovi se dochovaly jeho zápisy, deníky. Jak vlastně podával zprávy o svých výzkumech?
„On ve svých nejlepších letech přece jen dostával jakousi skromnou podporu od Archeologického sboru Národního muzea. Ročně to bývalo tak 50 zlatých, což nebyl žádný zvláštní obnos, ale jemu to při skromném životě stačilo na podporu jeho cest. Kromě jeho deníků se zachovaly i výroční zprávy, které Národnímu muzeu každý rok v těch 50. letech podával. Jsou tam popisy cest, stručné popisy nálezů, seznamy předmětů, které muzeu předával. I když těch údajů není mnoho, jsou přece jen důležité, protože když Krolmus zemřel, tak asi čtvrtina až třetina archeologické sbírky Národního muzea pocházela právě z jeho nálezů a darů. Takže to byla vlastně obrovská zásluha.“
Václav Krolmus neobjevil jen takzvané božiště Černoboha na Skalsku. Z nedostatečné povědomosti učenců jeho doby o historii pramenila i řada dalších omylů, které se nám dnes mohou zdát zábavné. Krolmus prý dokonce našel někde pod Řípem údajný hrob praotce Čecha?
„K tomu objevu došlo v obci Ctiněves, kde se Čechův hrob hledal už od středovku. Dokonce je to místo, kde došlo k prvním vykopávkám, o kterých víme – na samém počátku 17. století, právě při hledání hrobu praotce Čecha. Krolmus se tam samozřejmě vypravil také a podařilo se mu najít nedaleko ctiněveského kostela jakýsi nízký pahorek v poli, který mu připomínal mohylu. Protože samozřejmě tenkrát podle romantické představy předpokládal, že Čech musel být pohřben pod mohylou, začal v ní pohrabovat svou motyčkou – kopat v ní samozřejmě nemohl – a našel kamenný sekeromlat, o kterém dnes víme, že je z pozdní doby kamenné. Ještě spolu s nějakými střepy to Krolmusovi stačilo k tomu, aby se domníval, že našel mohylu praotce Čecha. Ta mohyla už dávno zmizela, takže přesně nevíme, o co běželo. Mohlo jít i o mohylu z pozdní doby kamenné, ale spíše je pravděpodobné, že to bylo nějaké tvrziště, i když historicky není doložené, a nebo jiná historická stavba, jejíž pozůstatky vyčnívaly nad povrch.“
Speciálním Krolmusovým zájmem byly různé runové nápisy. To byla tehdy obecně rozšířená záležitost, hledat runy všude, a nebo v tom byl Krolmus jedinečný?
„Jen sledoval dobovou víru. Každý, kdo pod vlivem rukopisů Zelenohorského a Královédvorského věřil, že staří Slované měli vysokou kulturu, nutně předpokládal, že předtím, než se naučili psát latinkou, museli mít Slované nějaké své vlastní písmo. Protože byly známy severské runy, tak se analogicky předpokládalo, že i Slované nějaké ty runy měli. Hledaly se hodně často, ještě i po Krolmusově smrti je řada takových případů. Nejslavnější případ byl v Polsku, tzv. runové kameny mikorzynské, ale i u nás se našla celá řada těchto věcí.“
Dokonce už v souvislosti s Čechovým hrobem byl v 18. století uveřejněn údajný Čechův náhrobní nápis v runovém písmu...
„Nebyla to nějaká Krolmusova specialita. Přinesl ovšem dva nejznámější objevy v Čechách, které s touto pověrou souvisejí. Jednak ten kámen z božiště Černoboha, jednak pro něj velice důležitou nádobu s nápisem, kterou našel na pohřebišti mezi Hořovicemi a Drahelčicemi na západ od Prahy. Ta měla nést indický runový nápis, který odkazoval na tamní náboženství. Souviselo to s předpokladem tehdejších odborníků, že kultura evropského lidstva přicházela z Indie; s indoevropskou teorií. Krolmus patřil k těm, kteří si ji vykládali docela přímočaře. Představoval si, že lidé z Indie přišli rovnou do Čech a přinesli sem svou kulturu a své náboženství. Proto to považoval za velice důležité.“
Krolmusovy romantické teorie ovšem postupně ztrácely podporu odborné veřejnosti. Těch, kteří byli ochotni věřit na nikdy neexistující slovanské runy bylo stále méně. V posledním roce svého života nedostal Václav Krolmus už ani pravidelný příspěvek od Národního muzea. V říjnu roku 1861 zemřel.
Romantické představy o pohanské minulosti se z archeologie vytratily a přežívají už jen mezi nadšenými amatéry, kteří jsou dodnes ochotni věřit na obětní kameny i pravěké nápisy. Podle Karla Sklenáře se jejich fantastickými hypotézami můžeme bavit, ale neměli bychom je brát vážně. Vraťme se ještě na chvíli k Václavu Krolmusovi, spoluzakladateli české archeologie…
Když odstraníme závoj romantického nekritického nadšení – jaký byl jeho skutečný přínos historické vědě?
„Spíše po praktické stránce, než po teoretické, protože on koneckonců neměl žádnou přípravu, která by mu umožňovala lepší teoretické výsledky. Ale to neměl tenkrát nikdo. Je pravda, že byl prvním archeologem, který skutečně vyšel do krajiny. Před ním badatelé buď sbírali předměty, které jim někdo přinesl, a nebo o nich psali. On šel do terénu, systematicky vyhledával, poznával vlastnosti krajiny v souvislosti s archeologickými nálezy a pravěkým osídlením; vytvářel vlastně takový první topografický obraz pravěkého osídlení naší země. Ukazoval, které krajiny byly osídleny více, které méně, kam je potřeba zaměřit pozornost a materiál, který získával, nesbíral pro soukromou potřebu nebo nezahazoval, jak se dost často dělo, ale shromažďoval ho plánovitě právě na půdě Národního muzea, kde položil základy k archeologické sbírce. Dnes je zachováno už jen několik málo jeho nálezů, protože následující generace hospodařící v Národním muzeu nebyly vždycky šetrné ke starším sbírkám, ale leccos se ještě zachovalo a svědčí dodnes o Krolmusově úsilí.“
Na Václava Krolmuse jsme vzpomínali s archeologem, historikem a popularizátorem archeologie Karlem Sklenářem.
Úplně na závěr ještě jednou připomeňme, že páteru Krolmusovi je věnována výstava v muzeu v Bělé pod Bezdězem, která začala v sobotu 11. června. Na vernisáži byla pokřtěna i knížka, kterou o Václavu Krolmusovi napsal právě Karel Sklenář. Jistě to bude zajímavé čtení.
Vysíláno v Planetáriu č. 23/2011, 4. - 10. června.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Bohové, hroby a učitelé - nová kniha Karla Sklenáře
Kočvary, 1802. První řádný archeologický výzkum v Čechách
Toulky českou minulostí: Pero za motyku
