Třináctý baktun
V prosinci 2012 prý podle mayského kalendáře nastane konec světa. Různí milovníci záhad, esoterici i někteří novináři na to už pár let důvěřivou veřejnost připravují a tak není divu, že tomu řada lidí věří. Jak je to však s oním koncem světa podle vědců, kteří se na mayskou kulturu specializují? Čeká náš svět skutečně neodvratná zkáza?
Abychom se při pátrání mohli dobrat k podstatě a případné oprávněnosti tvrzení o konci světa na konci roku 2012, musíme si nejprve říci něco o mayském kalendáři jako takovém. Hovoří o něm mayistka a religionistka Zuzana Marie Kostićová ze Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Spíše než o jednom kalendáři bychom však asi měli hovořit v množném čísle – o mayských kalendářích?
„Mayové byli natolik posedlí počítáním času, že téměř veškeré psané doklady, které z mayské kultury máme, obsahují nějaký kalendářní záznam. Samozřejmě, že se ten kalendář v průběhu věku vyvíjel. Mayská kultura má kontinuitu několik tisíc let; její počátky můžeme vystopovat až někam k třetímu tisíciletí před naším letopočtem a ten kalendář existoval už tehdy. Největšího rozmachu dosáhl v klasickém období, kdy byla u Mayů posedlost měřením času taková, že se každý rok vztyčovala datovaná stéla s astronomický údaji o fázích Měsíce, případně o fázích Venuše a dalších specifických cyklech mezoamerického kalendáře. Po kolapsu na konci klasického období, ke kterému došlo někdy v 10. století našeho letopočtu, se mayský kalendář sice zachovává, ale ztrácí některé své součásti, které umožňovaly velice přesné měření času. Podobně jako náš letopočet umožňoval i klasický mayský kalendář, takzvaný ‚dlouhý počet‘, absolutně přesnou identifikaci dne a roku, aniž by docházelo k mýlce. Právě tento kalendář se však nedochoval a v poklasickém období byl nahrazen čímsi, čemu se říká ukalaj katuno – série, případně pokračování katunů. Ukalaj katuno umožňuje identifikovat rok s přesností na 256 let, pak se to počítání opakuje dál. Pramenů k mayskému kalendáři je obrovské množství, a je to vidět i z toho, že právě kalendářní záznamy byly tím prvním, co se z mayského písma podařilo vyluštit. To znamená číslovky a astronomické údaje.“
O podobě a fungování přesného mayského kalendáře, zvaného dlouhý počet, se tedy díky historickým pramenům ví poměrně hodně; samotný kalendář se však nedochoval. Dlouhý počet přestali Mayové používat na konci 10. století. Nahradil ho jiný, nepříliš přesný kalendář. Současným odborníkům na historii mayské civilizace to poměrně dost komplikuje práci – stejně ako skutečnost, že Mayové, ve shodě s jinými starověkými civilizacemi, měli na běh času a jeho sledování úplně jiný pohled, než my.
„Starověké kultury vnímají čas jako sérii cyklů, které se neustále opakují. Je to dané i tím, že se jedná primárně o kultury velice hluboce zakotvené v zemědělství. Zemědělská kultura má tendenci vnímat velice intenzivně opakování cyklů, jako jsou roční období, což třeba v případě Mezoameriky není naše jaro, léto, podzim, zima, ale období dešťů a období sucha. Nebo si všímají pohybů Slunce po nebi, fází Měsíce a tak dále, a obvykle si nevytvoří žádný letopočet, který by umožňoval měřit čas lineárně, tak jako náš letopočet. Ten sice má nějaký bod, kde ‚začíná‘, ale v podstatě se dá vést od tohoto bodu donekonečna, dopředu i dozadu. To je ten teoretický rok 0, který neexistuje, ale od něhož můžeme počítat třeba až do roku 10 000 000, pokud by v tu dobu lidstvo ještě existovalo, a dál. Podobnou věc si vytvořili v Mezoamerice pouze Mayové, právě ten dlouhý počet. Je to počítání času, počínající také v jakémsi bodu 0, který spadá do našeho roku 3114 př.n.l.; podle některých teorií má skončit v roce 2012. Podstata mayského kalendáře je však taková, že může pokračovat donekonečna, aniž by to bylo nějak vnitřně rozporné. Na rozdíl od našeho letopočtu, který používá jako jednotky roky, používá dlouhý počet jako jednotky dny. Velice zjednodušeně řečeno se jedná o pět časových jednotek, z nichž ta nejnižší je jeden den, a potom to pokračuje po dvaceti, protože Mezoamerika počítá ve dvacítkové soustavě. Takže pak je tam jakýsi dvacetidenní ‚měsíc‘, třistašedesátidenní rok (tam je pětidenní rozdíl oproti solárnímu kalendáři, který ovšem Mayové znali také a používali ho nezávisle na dlouhém počtu), potom dvacetiletý cyklus a čtyřsetletý cyklus. Formát mayského data vypadá tak, že je to pět číslovek oddělených tečkami, které právě vyjadřují počet jednotlivých jednotek. Ty jednotky se jmenují kin, uinal, tun, katun a baktun. Právě baktun je ta nejvyšší jednotka – 400 let; kin je nejmenší jednotka, což je den. Kalendář tím pádem měří v podstatě uběhlý počet dní a jejich násobků od roku ‚nula nula nula nula nula‘, což je ten rok 3114 př.n.l. – fiktivní datum, které bylo považováno za datum stvoření světa.“
Byli Mayové sami tvůrci dlouhého počtu a nebo ho zdědili po svých historických předchůdcích?
„To není docela jasné. Pravděpodobně ho měli už Olmékové, ale není to doloženo. Olmékové ale určitě znali dva další kalendáře, sakrální a solární, které také Mayové používali souběžně s dlouhým počtem.“
K čemu Mayům jejich kalendáře sloužily a jaký byl jejich účel?
„Například solární kalendář sloužil primárně k vytyčení období relevantních pro zemědělce; s tím souvisely třeba i náboženské svátky. Sakrální kalendář sloužil primárně k věštění. Proč vznikl dlouhý počet není úplně jasné, ale předpokládá se, že jeho vznik souvisí s faktem, že veškeré monumenty, stély a umělecké objekty v mayských městech byly vytvořeny na zakázku královské rodiny. Neexistovalo žádné nezávislé umění. Jinými slovy – veškeré umění mělo rozměr určité politické propagandy. Podle nálezů a různých nápisů ve městě Palenque se předpokládá, že dlouhý počet možná sloužil k tomu, aby ‚propojil‘ vládnoucí palenqueskou dynastii s událostmi, které proběhly při stvoření světa a tím tu dynastii nějakým způsobem legitimizoval. Další věc – ten důraz na něco, čemu bychom my asi řekli historie, má u Mayů velmi úzkou souvislost s kultem předků. Je to prostě zase legitimizace konkrétního panovníka na trůně, která vycházela z toho, že na tom samém trůně vládl už jeho otec, dědeček a pradědeček, případně prababička, podle toho, jak se to v té které konkrétní dynastii naskládalo. Dlouhý počet umožňoval zaznamenat přesně dynastickou posloupnost. Dokládá to nejenom samotný dlouhý počet, ale i různé ikonografické monumenty, na kterých se objevují aktuální králové, kteří ty monumenty nechali vyrobit, jakoby v řadě celé dynastie. To znamená, že jsou vyobrazeni jako poslední článek řady několika sedících předků. To je klasický příklad Copánu, tam se to hodně objevuje.“
Náš západní křesťanský kalendář umožňuje bez větších problémů datovat události, které se staly takzvaně „před rokem nula“ – tedy před naším letopočtem. Umožňoval něco podobného i mayský dlouhý počet? Mohli se Mayové před počátek tohoto kalendáře a tedy vlastně do doby „před stvořením světa“ vůbec vracet?
„Nejenom, že mohli, ale oni se tím dokonce, zdá se, aktivně zabývali. Respektive měli rozsáhlou mytologii, která o tom vyprávěla, protože ten moment stvoření světa není momentem stvoření ve smyslu stvoření všeho na světě. Je to moment nového stvoření času a jakéhosi nového uspořádání světa. V Palenque máme dochovanou mytologii o tom, co se dělo před tím rokem – vládli bohové a bůh, kterému se říká G1, protože neznáme jeho jméno, usedl na trůn v tom a tom roce a pak se narodil jiný bůh a tak dále. Ono to vychází z toho, že přestože Mayové měli tento lineární rozměr času, tak zároveň jako celá Mezoamerika uvažovali ve velkých cyklech. Je to něco podobného jako v Indii, kde mají ty známé jugy, veliké časové cykly, nebo ve starém Řecku, kde existovala mytologie o zlatém a stříbrném věku a tak dále. Tohle je něco podobného. Aztékové poklasičtí tomu říkali ‚slunce‘. Každé to slunce bylo jakési období v novém stvořením. A na konci tohoto období zaniklo to slunce, které svítilo po tu dobu na obloze – což je důležitá věc, protože slunce pro Mezoameričany rovná se čas. U Mayů dokonce tyto dvě věci označuje stejné slovo – den, slunce a čas se řeknou kin. Takže to slunce bylo zničeno, s ním i čas a s ním i lidstvo. S tím, že lidé se obvykle právě v té aztécké verzi proměnili třeba v ryby nebo opice, případně nějaká jiná zvířátka. A dochovali se do dneška. Ty ryby, které tady máme, nebo ty opice, tak to jsou ti lidé předchozích stvoření. To znamená, že před stvořením světa svět jakoby paradoxně pořád existoval. Jinými slovy, ty události před rokem 0 jsou pouze události před posledním stvořením světa/času.“
Jak Mayové tyto události, které se odehrály „před rokem nula“ zaznamenávali? A za pomoci jakých jednotek?
„To souvisí velice úzce s otázkou toho konce světa v roce 2012. Už jsem se zmiňovala, že dlouhý počet sestává z pěti jednotek – dnů a čtyř násobků dnů; to jsou ty zmíněné kiny, uinaly, tuny, katuny a baktuny. Ale Stéla 1 z Coba, což je klíčový nápis pro tuto záležitost, jako jediný mayský monument udává ještě dalších asi 19 obřích časových úseků. Každý z nich je vždy dvacetinásobkem toho předchozího, až do neskutečných hodnot, milionů a miliard let, a všechny hodnoty těchto velikých jednotek jsou nastaveny na třináctce. Ty události stvoření světa se odehrávají ve 12. baktunu – baktun je ta největší z běžných jednotek. Ve chvíli, kdy dostoupí na 13. baktun, dojde ke stvoření světa. A v tom okamžiku zkrátka bohové rozhodli, že ten 13. baktun vynulují a začnou znova od nuly. Těch 19 třináctek velikánských, které se před tím obvykle neudávaly, tam zůstalo. Ale začalo se jakoby znovu počítat od nuly. Z tohoto důvodu se uvažuje o tom, jestli nebude v roce 2012 konec světa, protože na rok 2012 spadá opětovné dovršení 13. baktunu. A teď záleží na tom, čemu budeme věřit. Jestli budeme věřit té lineální povaze dlouhého počtu a budeme si říkat: no co, tak po 13. baktunu přijde 14. baktun a tak dále až do dvacátého. V takovém případě o místo dál naskočí fiktivní čtrnáctka a bude se pokračovat zase od nuly. A nebo jestli budeme věřit, že Mayové, i přes tento pokus s lineárním časem, pořád uvažovali spíše v dimenzích času cyklického. A jestliže když už se jednou stalo, že ten čas se resetoval ve 13. baktunu, jestli se to nestane znova. Jinými slovy, existuje ten precedens, že by se to stát mohlo. To je podstata té úvahy o konci světa.“
Hovoříme-li o uvažovaném „konci světa“ v roce 2012 při dovršení mayského 13. baktunu, musíme si položit i otázku, kde a kdy se tyto úvahy objevily poprvé. Jsou produktem naší postmoderní, esoterikou prosáklé civilizace a nebo se o „konci světa“, který by měl připadnout na konec 13. baktunu, píše i v nějakých originálních mayských pramenech?
„To přesvědčení není příliš staré. Začalo se o tom spekulovat od chvíle, kdy si badatelé povšimli tohoto momentu. Chytili se toho někteří populární spisovatelé, jako například Terence McKenna, a začali spekulovat o možnosti, že by ten konec světa mohl nastat. Pokud jde o nějaké prameny přímo z mayské kultury, které by nám to potvrzovaly nebo vyvracely, tak bohužel nedisponujeme ani jedním. To znamená, že tady není ani pramen, který by řekl: ano, bude konec světa, ani takový, který by řekl: nic takového nebude. Máme pouze jeden náznak, což jsou záznamy především v Chrámu nápisů a na Chrámu 19 v Palenque, které postavil velice slavný palenqueský král Pakal, který tam dává jakési pokyny, jak se mají slavit výročí jeho uvedení na trůn. A jedno z těch výročí spadá, podle našeho letopočtu, někam k roku 4700. Jinými slovy, zdá se, že Pakal nepočítal s tím, že by nastal nějaký konec světa v roce 2012. Počítá s tím, že čas i lidstvo budou existovat ve stejné podobě ještě o dalších 2,5 tisíce let později.“
Je tu i jeden závažnější problém, který spočívá v přepočtu údajů z mayského dlouhého počtu na náš kalendář; v jejich vzájemné korelaci. Vědci si nejsou stoprocentně jisti, že 13. baktun skutečně doběhne onoho 21. nebo 23. prosince roku 2012, jak se obvykle uvádí. Proč ta nejistota?
„To je právě problém toho, že dlouhý počet se přestal používat někdy na sklonku 10. století našeho letopočtu a Evropané přišli do té mayské oblasti až de facto v 16. století. Neexistuje žádná Rosettská deska, kde by bylo uvedeno: toto je datum dlouhého počtu a toto je odpovídající datum evropského kalendáře; tak abychom si byli jisti, že máme to datum přesně. Byly podniknuty různé pokusy, jak zpětně dopočítat tu korelaci evropského kalendáře s mayským. Ze spousty důvodů dodnes neexistuje stoprocentně přijímaná korelace. Existuje korelace přijímaná na 90 procent. Je to takzvaná ‚korelace GMT‘, nazvaná podle pánů Goodmana, Martineze a Thompsona, což byli její objevitelé, kteří nezávisle na sobě víceméně dospěli k témuž závěru. Tato korelace víceméně říká, jakým způsobem převádět mayská data na evropský letopočet. Nicméně – ta korelace je odvozená primárně z dokumentů 16. století a z historických údajů obsažených v těchto dokumentech, což je bohužel pramen poněkud ošidný. Byť se tito pánové dopracovali velice kvalitního výsledku, který se dnes široce používá (a v podstatě se nepoužívá žádná jiná korelace), tak je problém, že oni předpokládají určitou kontinuitu jiného, sakrálního solárního kalendáře, o který se vlastně opírají, aby dopočítali ten dlouhý počet. Jenomže je téměř jisté, že i kontinuita tohoto kalendáře byla nějakým způsobem narušena a nebo že v něm došlo k nějakým změnám. A navíc se zdá, že různé dokumenty této korelaci různě odpovídají. Korelace GMT například báječně funguje pro klasické mayské hieroglyfické monumenty, ale bohužel u Drážďanského kodexu jsou některé problémy, se kterými se ta korelace potýká. Právě tyto problémy dodávají munici odpůrcům korelace GMT. Kdybychom se měli bavit o celkovém rozpětí známých korelací, tak konec 13. baktunu buď už nastal před 700 lety a nebo nastane až za 700 let. Jinými slovy - nejčastěji přijímaná korelace GMT určuje konec světa na prosinec roku 2012. Záleží ovšem na tom, jestli je správná. Pokud není, tak nás konec světa čeká třeba za dalších 100 let a nebo už jsme ho dávno prožili a ani o tom nevíme.“
Říká na závěr svého povídání mayistka a religionistka Zuzana Marie Kostićová ze Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Co k tomu dodat? Konců světa jsme už měli tolik, že je přímo k nevíře, když na podobné předpovědi lidé stále ještě věří. Jestli je i ta „mayská“ jen další fámou v řadě se dozvíme před Vánoci roku 2012. Prozatím nepropadejte panice.
Vysíláno v Planetáriu č. 28/2010, 10. - 16. července.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 19/2009, vysílaného 9. - 15. května.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (18:30).
