Vývoj kosmologie I.
Před měsícem jsme si popsali, jak se vyvíjely představy myslitelů o povaze času a prostoru až do formulace obecné teorie relativity a jak se obě tyto veličiny – původně absolutní – zrelativizovaly. Nedílnou součástí všech systémů zabývajících se touto problematikou je ale pochopitelně téma ještě obecnější. Díky němu se vůbec o existenci času a prostoru můžeme bavit, protože jim poskytuje základní, osmyslňující rámec. Dnes se zaměříme na to, jak se v historii proměňovaly úvahy lidstva o povaze samotného vesmíru.
Bavíme-li se o historii vědy tak, jak ji dnes chápeme, je třeba jako obvykle začít u starých Řeků. Aristoteles, jedna z největších tehdejších kapacit, pojímal na základě svých úvah vědeckých a náboženských svět jako věčně jsoucí, tj. nevzniklý a neschopný zániku. Jako takový byl kosmos zároveň stacionární: na kterémkoli bodě přímky, znázorňující jeho existenci v čase, by vypadal stejně. Aristoteles ovšem nikterak netvrdil, že takový vesmír nevykonává vůbec žádný pohyb – naopak, je přísně dynamický; kinetická energie je mu dodávána z vnějšku, myšlením jeho božského stvořitele, a tuto energii přeměňuje na kruhový pohyb. Středem vesmírné rotace je pak naše nehybná planeta.
Aristotelovy úvahy o geocentrismu přijala evropská civilizace za své na dlouhá staletí, jakkoliv už někteří jiní Řekové, především Eratosthenés, na základě svých pozorování a měření přišli na to, že ve skutečnosti obíhá Země kolem Slunce. Tyto názory nicméně zůstaly na okraji tehdejšího odborného diskursu, který po ukončení věku filosofie přejalo i křesťanství. Církvi vyhovovala především představa Boha jakožto příčiny existence světa, jakkoliv od aristotelovského věčného kosmu začali teologové razit tzv. creatio ex nihilo, tedy stvoření z ničeho. To, že vesmír tu nebyl vždy, nýbrž byl stvořen tak jako vše ostatní hmotné, je přitom myšlenka původu nekřesťanského, je totiž jedním ze základních východisek Platona, mimochodem Aristotelova učitele. U křesťanů creatio ex nihilo posilovalo dojem, že náš dočasný vezdejší svět je jen nedokonalým obrazem věčného Božího království.
Když už tak církev prosazovala dřívější „pohanské autority“, převzala i jejich předpoklad geocentrismu. Ten přežil bez úhony celou epochu středověku a udržel se ještě na začátku novověku, i když jen díky čím dál razantnějším zásahům moci, která si osobovala právo na jedinou možnou interpretaci světa. Marné bylo volání některých astronomů, kteří dokazovali rotaci Země kolem Slunce. Myšlenku heliocentrismu, tj. vesmíru, jehož středem je Slunce, oprášil koncem středověku Polák Mikuláš Koperník, ostatně katolický kněz, a zahájil tak onen příslovečný kopernikánský obrat v astronomii. Giordano Bruno, který zastával stejný názor, skončil pro své kacířské myšlenky na hranici. Další, Galileo Galilei, byl „jen“ donucen své učení odvolat. Časem se ale důkazů o oběhu Země okolo Slunce nashromáždilo tolik, že už byl dosavadní výklad světa nadále neudržitelný a novověk tak geocentrismus definitivně opouští a nahrazuje ho heliocentrismem. Stále tu však byl onen „- centrismus“, tedy předpoklad konečného, omezeného vesmíru, u něhož lze definovat střed. O tom, jak byla opuštěna i tato představa, si budeme povídat zase příště.
Vysíláno v Planetáriu č. 49/2010, 4. – 10. prosince.
Rubrika Historie vědy se vysílá každé druhé Planetárium v měsíci.
