Za zlatem v Čechách
Málokterá surovina ovlivnila historii lidstva tak, jako zlato. Přestože z něj nevyrobíte pořádný meč ani pluh, pro kousek lesklého kovu byli lidé schopni udělat cokoliv. Ze zlata se razily mince, používalo se na ozdobu i při různých rituálech. Bylo symbolem bohatství, úspěchu, ale také zkázy a utrpení.
Zlato má spoustu zajímavých vlastností - nejen že je hezké; má i vynikající vodivost a působí jako katalyzátor. Zajímavé je i tím, v jaké podobě se v přírodě vyskytuje a jak se z ní získává.
O zlatě hovoří geoložka Veronika Štědrá z České geologické služby: "Zlato se samozřejmě vymyká dalším materiálům, proto je také tak oblíbené odnepaměti. V první řadě každého, kdo najde třeba křemennou žílu se zlatem nebo zlato v přírodě v potoce, zaujme krásná barva. To je právě velice důležitá věc, která souvisí s jeho speciální vlastností. Zlato je víceméně téměř inertní vůči větrání a nereaguje snadno, neoxiduje snadno a zachovává si tu svou zcela čerstvou barvu, i když se nachází v běžných prostředích, prostě nezvětrá. Další důležitá vlastnost je jeho kujnost, která umožňuje jeho velice snadné zpracování. A to také způsobí, že se nerozdrobí, že zůstávají ty kousky zlata tak, jak vyvětraly z křemenné žíly. Zůstávají pohromadě a maximálně se třeba roztepou o balvany v říčním toku a nebo naopak se můžou jakoby schovat do takové zakroucené zlatinky. Tahle vlastnost pomáhá k tomu, že se zlato dá snadno v přírodě najít. No, a co také samozřejmě přispívá k jeho oblibě, je relativně snadná zpracovatelnost, protože zlato se taví při teplotě okolo 1060 stupňů, což není zase tak vysoká teplota, aby byla nedostupná pro zpracování při poměrně jednoduchém vybavení pece."
Už jste tady zmínila pojem ryzost. Pojďme vysvětlit, co to je, jak se vlastně určuje a v jakých jednotkách se udává?
"Běžně se ryzost, hlavně dříve, udávala v karátech. A z definice platí, že jeden karát je jedna čtyřiadvacetina ryzího zlata ve slitině. To znamená, že když máte čtyřiadvacetikarátové zlato, tak je to zcela ryzí čisté zlato, které se dá poměrně těžko vyrobit; ale s téměř ryzím zlatem se samozřejmě setkáváme ve výjimečných případech i v přírodě. To zlato v přírodě se většinou nachází v přírodních slitinách se stříbrem, s mědí nebo s dalšími kovy. Vesměs se ale dá říci, že zlato nacházené v primárních ložiscích v horninách, v žilách, je méně ryzí a postupně; jak se dostává do potoků a vyvětrávají z něj ty další složky, tak se vlastně pročišťuje. No, a čím déle putuje potokem, štěrkem, vodou, tak tím se vlastně čistí. Ryzost se také často udává jenom v běžných zlomcích. Například ve zlatnictví můžete vidět, že je to zlato třeba 500/1000, to znamená, že to je dvanáctikarátové zlato. Běžně se používá devíti-, čtrnácti- a osmnáctikarátové zlato z důvodu užitných vlastností toho šperku. Když je třeba osmnáctikarátové zlato, tak je velice čisté, je to jakoby cenné zlato, ale zase je poměrně měkké. Na řadu výrobků je poměrně výhodné používat čtrnáctikarátové zlato, které se může jakoby vytvrdit, když se slije s dalšími kovy. Takže záleží na tom, na co přesně ho chcete využít, a podle toho se ta ryzost určuje. Samozřejmě, ze zákona je daná ryzost, se kterou se u nás může pracovat, takže třeba zlatníci jsou povinni používat ty ryzosti, které jsou dány pravidly. No, a v přírodě se samozřejmě můžete setkat se zlatem různých ryzostí, řekněme od těch patnácti, šestnácti karátů, až do zcela ryzího zlata."
Kde a v jakých podobách se zlato v přírodě vyskytuje? Už tu bylo řečeno, že ložiska zlata jsou v podstatě dvojího typu. Primární a sekundární.
"To je takové to úplně nejzákladnější dělení. Samozřejmě, kdybychom se dívali do různých geologických materiálů, tak zjistíme, že i ta obrovská skupina primárních ložisek zlata se dá rozdělit podle svého původu - jestli to je zlato vázané na různé hydrotermální systémy, na vulkanické oblasti nebo třeba metamorfované sedimenty mořských písků, kde docházelo také k akumulaci těžkých materiálů, minerálů, včetně zlata. Pak se z těch hornin staly břidlice nebo jílovce a obsahovaly i tohle rozsypové zlato. No, a pak ta hornina byla třeba metamorfovaná a to zlato, které je poměrně snadno rozpustné, mohlo migrovat spolu s roztoky kyseliny křemičité a znovu se srážet ve formě nějakých křemenných žilek v břidlicích. Ta migrace a redepozice (opětné uložení) je běžná třeba u nás ve středních Čechách. No, a pak jsou tu sekundární ložiska. Samozřejmě existují různé typy, ale v principu jde o to, že - jak jsem již vlastně řekla - to zlato se velice snadno díky své kujnosti a také odolnosti proti větrání dostává do svahových sedimentů a postupně do koryt potoků, říček i velkých řek. Dostává se stále níže a podle toho, jaké jsou spádové podmínky, jaký je tok a jaké jsou horniny okolo, se může buď koncentrovat, nebo naopak ředit tím tokem. No, a když dojde k případu té koncentrace, kdy, řekněme, je tvar údolí vhodný pro to, aby zrovna v nějaké pasti se dlouhodobě to zlato koncentrovalo, tak třeba i z dávno erodovaných, odnesených primárních ložisek my můžeme dnes najít právě ta sekundární ložiska v potocích. V Čechách najdeme velice bohaté, třeba i fosilní říční uloženiny, terasy, které to zlato mohou obsahovat, a my už dneska nemůžeme ani říct, z kterých primárních ložisek nebo oblastí to zlato pochází."
A jak se liší to zlato napohled?
"Kdybyste viděl zlato, řekněme, z rozdrcené primární rudy, tak vidíte, že to jsou velice nepravidelné, ostrohranné plíšky, kousky, někdy krystalky. A to zlato, které je v potocích, většinou tvoří takové ploché plíšky, roztepané v tom toku. Těm se říká zlatinky. Jsou takové přeci jen trošku omleté a velice snadno se dají, díky vysoké hustotě zlata o které jsme se ještě nezmiňovali, vyrýžovat z toho okolního písku; a to za pomoci různých gravitačních metod, ať už rýžováním v ruce nebo ve žlabech."
Ať už hovoříme o zlatě v jakékoliv přírodní podobě, české země měly na jeho výskyt neobyčejné štěstí. Už dávní praobyvatelé Čech zjistili, že se tu vyskytuje spousta míst, kde se dá zlato snadno získat rýžováním ze sekundárních ložisek.
"V prehistorických a raně historických dobách bylo právě rýžování ze sekundárních ložisek hlavním zdrojem zlata, protože tehdy ještě samozřejmě lidé neměli znalosti na to, aby se mohli pustit do nějakého hornického dobývání zlatých žil. Neznali ani pokaždé to spojení mezi výskyty zlata v potocích a primárními zdroji. Keltové, germánské kmeny i Slované - ze všech těchto kultur máme doložené pozůstatky rýžování zlata. Někdy v 10.-11. století pak už docházelo k dobývání primárních ložisek. Z těch nejznámějších oblastí, které byly již dříve takto využívány, zmiňme Pošumaví, povodí jihočeské Blanice, Otavy. Velice důležitá místa byla v okolí Zlatých hor, a to jak na české straně, tak i na severní straně Jeseníků, v Polsku, kde okolo Złotoryje a Głuchołaz byla také veliká ložiska zlata. Hlavně ve středověku, ale už i dříve za Keltů, byly velice oblíbené oblasti ve středních Čechách - mimořádně bohaté okolí Jílového, Všenor a Nového Knína. Už z existence keltských oppid v této oblasti a z pozůstatků řady zlatých předmětů této doby je zcela jisté, že část zlata byla získávána i tady u nás, právě z těch sekundárních rozsypových ložisek v okolí, která se později ukázala být velice bohatými primárními nalezišti ve středověku. Kromě těch největších akumulací, které jsme tu velice letmo nastínili, se dá říci, že v Českém masivu není místo, kde by zlato nebylo, alespoň v nějakých malých koncentracích. Například na Plzeňsku, Radnicku... Úterský potok u Křivců byl svého času také velice známou zlatonosnou vodotečí. Tehdy ta oblast patřila pod klášter premonstrátů v Teplé, který byl určitě rád, že na území, které spravuje, se nachází zdroj domácího zlata. A takových drobných výskytů byla celá řada. Na Novopacku se také svého času těžilo zlato z rozsypů. Rýchory, Svoboda nad Úpou, to jsou všechno místa drobných akumulací, které zažily nějaký svůj zlatý boom."
Nejstarším způsobem získávání zlata v našich podmínkách bylo tedy rýžování. Jak se provádělo a provádí se tak i dnes?
"Většinou to rýžování už od prehistorie probíhalo velice jednoduše. Do zlatonosného potoka se položila ovčí kožešina, a ta postupně, jak přes ní proud unášel štěrk, v sobě koncentrovala zlato. Byla to úplně jednoduchá věc; když táhli osadníci a zjistili někde výskyt zlata, tak dali ovčí kůže do potoka, a když potom třeba za rok táhli zase zpátky, kůže vybrali. Něco v nich většinou bylo zachyceno. Pokud nevyužívali tohle, protože to zlato bylo hrubší, tak používali různé splávky, žlábky, korýtka na rýžování zlata. Získaná surovina se musela zkoncentrovat na různých nástrojích typu dnešní zlatokopecké pánve, vyráběných z materiálů, které byly k dispozici na místě. Mahagonové pánve v Bolívii, 'lodky' z malých prkýnek v tundře nebo v tajze. Japonci používali taková zvláštní plochá korýtka, která se nazývají juri-ita, no a v Kanadě, tam je to vlastně prakticky novověk, používali pánve odvozené od běžných kuchyňských pánví. U nás a ve Francii se zažilo používání pánve tvaru čínského klobouku nebo různé typy mírně oválnějších tvarů, zvané 'batea'. Těch nástrojů byla celá řada. Zlato se v podstatě získává tak, že se nasype zlatonosný materiál do pánve a v klidnější vodě se promývá krouživým pohybem nebo naopak střásáním a sesýpáním po nějakých drážkách. Pokud rýžujete dobře, tak nejprve neuvidíte zlato, ale takový tmavý jemný písek. To je takzvaný černý nebo šedý šlich, koncentrát. V něm nalézáte minerály s větší hustotou než mají křemen a živec, které tvoří naprostou většinu hornin a písku. Až na konci toho tmavého koncentrátu pak můžete vidět drobná zlatá zrnka a nebo třeba jen jemný zlatý prach. Pokud rýžujete v místě, jako je například delta Dunaje, tak tam už se samozřejmě nedostanou velké kousky zlata, zlatinky, ale skutečně jen okem stěží viditelné prachové částice zlata, které vidíte, až když jich je hodně. Až když tvoří jakýsi zlatý chvost na konci toho černého šlichu."
V českých řekách a potocích se intenzivně rýžovalo zlato po mnoho staletí. Je i dnes šance najít v nich nějakou tu zlatinku? A pokud ano, lze v nich rýžovat jen tak, takříkajíc "na divoko"; tedy bez nějakého speciálního povolení?
"Za pomoci jednoduchých ručních nástrojů, pánve a nějakého korýtka se určitě můžete na zlatonosných potocích a řekách dostat k nějaké drobné zlatince. Pokud v přírodě nezasahujete do břehů nebo do půdního krytu, tak si můžete vyzkoušet, jakým způsobem naši předci mohli zlato získávat. Systematicky těžit však v žádném případě nemůžete, protože se dostáváte do střetu s řadou zákonů na ochranu přírody. Pokud výrazně kalíte vodu, děláte problém rybímu potěru. Nejdůležitější je, že veškerá těžba zlata u nás je vázaná zákonem. Zlato patří mezi vyhrazené suroviny, které má právo těžit pouze stát, který uděluje licence na průzkum i na těžbu. Pokud vás zajímá historie, můžete si zkusit na Otavě zarýžovat. Pokud ale chceme někam vyjet s naším Klubem zlatokopů, tak jsme rádi, že v některých jiných zemích takové střety zájmů nemají a zlato je tam možné zcela svobodně hledat. Jedná se například o Severní Ameriku - Kanadu, Aljašku, v Evropě Finsko nebo Středomoří, kde zákony nejsou tak restriktivní. Pokud používáte jen pánev a jednoduché ruční vybavení, můžete rýžovat ve velice bohatých zlatonosných řekách v severní Itálii. Totéž platí pro zlatonosné oblasti Francie v oblasti Massif-Central - všude to zlato můžete svobodně hledat, ale samozřejmě musíte respektovat základní pravidla pohybu v přírodě."
Na konec našeho rozhovoru se vraťme ještě jednou zpátky k nám domů. Dosud jsme se totiž nezmínili o tom, kde se u nás vyskytují primární ložiska zlata a jestli jsou i dnes některá z nich natolik bohatá, aby stálo za to v nich těžit...
"U nás toho samozřejmě není mnoho, co nám nechali naši předci, nicméně minimálně dvě velká ložiska tady ještě zůstala. Ten výraz 'ložisko' je ale relativní. Ložiskem se nazývá akumulace minerálů, která je v daném okamžiku takovou koncentrací užitných nerostů, že se vyplatí těžit. To, jestli se vyplatí nebo nevyplatí, záleží na ceně. A ta cena se samozřejmě mění. My jsme například v 70. letech zavřeli ložisko Jílové, protože cena zlata klesla na své historické minimum. Od té doby však ta cena stoupla přibližně třikrát. Dneska bychom podobné ložisko určitě nezavírali a byli bychom rádi, kdyby bylo nějakým způsobem pro budoucnost zachováno. Neříkám, že by se tam těžilo. Dnes, tak jak jsou podmínky stanoveny, by se u nás našla minimálně dvě velká ložiska s obsahem okolo sta tun zlata. Pak je ale samozřejmě řada míst, kde ta koncentrace zlata, ať už primární nebo sekundární, je nižší. Ale kdo ví, třeba se za 20 nebo 50 let ukáže, že máme šetrné metody, které by i ty velice malé koncentrace dokázaly z hornin nebo štěrků získávat."
A kde že jsou ta naše dvě velká ložiska? Podle geoložky Veroniky Štědré z České geologické služby se jedná o Kašperské Hory na Šumavě a Mokrsko na Příbramsku. Nedávno se také začalo hovořit o případném průzkumu v okolí Zlatých Hor na severní Moravě. Momentálně se však u nás nikde zlato netěží a neprobíhá ani žádný průzkum. Dá se říci, že zlato v hlubinách spí a čeká.
Vysíláno v Planetáriu č. 32/2009, 8. - 14. srpna 2009 (repríza ze září 2008).
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
