Jana Šrámková: Petřín

A i jinak to byl krásný výlet. Slunce se opíralo do softshellu, kolem to začínalo házet první pupeny a co pár metrů jsme svačili. Konečně jsme stanuli před Bludištěm. Od pokladny se vinul had italských a německých turistů sem tam proložený babičkou s vnoučetem. A jak bylo husto vevnitř. Tak to je ono, děti, vrcholná atrakce maminčina mládí, hned po zmrzlině za Kotvou.

Představa bloudění se ukázala dost nadnesená, dav nás vedl, zrcadla na rozdíl od reality už poněkud zmatněla a mnohočetné odrazy najednou evokovaly takovou sofistikovanější zkušební kabinku. Jen jednou, když syn vyplul z davu, naběhl - čistě mamince k radosti - v plné rychlosti do zrcadla. Tak přece to funguje.

Toho vycpaného vojáka v diorámatu z třicetileté války děti ignorovaly úplně a vběhly do přeplněné místnůstky s pokřivenými zrcadly. A konečně roztály, přestože to nebylo hřiště, ani svačina, ani koala. I turisty, kteří se doteď tvářili rozpačitě, rozesmál pohled na vlastní zmutované podoby, na vyčáhlé nohy, nafouklá těla, na faraónsky protažené hlavy. Všichni byli spokojení, protože bylo zjevné, že nic z toho, co vidí, není pravda a nemusí se s tím nic dělat.

A pak už jsme byli venku. Bublinář tam obaloval vzduch mýdlovou vodou, takže konečně atrakce, jak má být. Sloní bubliny duhově morfovaly ve větru a už zase pitvořily obrazy. A cáknutím pleskaly dětem o konce natažených prstů. Než jme se dokolíbali k rozhledně, odkud bychom viděli jasně a do daleka, začalo se stmívat. Tak už radši dolů, zpátky do světa stálé hladiny osvětlení a objektivních informací bez šálení. Do světa zaručeně nezkreslených obrazů, kde samozřejmě nebloudíme.

Syn pak ve školce nahlásil jako nejlepší víkendovou aktivitu, že ho maminka učila hrát prší. Na příští víkend plánujeme Technické muzeum a mariáš.