Miloš Rejchrt: Jan Palach a kostelní obraz pelikána

15. ledna 1969 se v něm konaly pohřební bohoslužby. Mezi účastníky obřadu byl i synovec zesnulého, student Filozofické fakulty v Praze Jan Palach. Nemohl přehlédnout nápadnou dřevořezbu, překvapivý figurativní prvek ve výzdobě jinak kalvínsky strohé modlitebny. U stropu, na stříšce nad kazatelnou, jako by žehnal dění v prostoru pod sebou, rozpíná svá křídla pelikán, a při tom krmí mláďata. Dvacet čtyři hodin po shlédnutí tohoto výjevu se u Národního muzea v Praze Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.

Že by pohled na pelikána v libišském kostele jeho rozhodování ovlivnil, to nelze doložit ani vyvrátit. S jistotou ale víme, že obraz pelikána je ve staré křesťanské tradici obrazem obětujícího se Krista. Pelikán si při krmení mláďat často potřísní hruď krvavými zbytky ulovené potravy, z toho pak vznikla legenda, že pelikán ve chvíli krajní nouze si rozdrásá tělo a své mladé nakrmí vlastní masem a vlastní krví. Zahyne, aby oni žili.

Dobrovolná oběť pro druhé, to je smysl Palachova sebeupálení. Jan Palach nebyl sebevrah. Nevzal si život ze zoufalství nad sebou, ba ani ze zoufalství nad námi. Jeho záměrem bylo zoufalství čelit, „probudit lid této země“, neboť se “naše národy ocitly na okraji beznaděje“, tak to své závěti napsal. Vyslovil požadavky docela konkrétní a také zásadní: zrušení cenzury a zákaz distribuce Zpráv, tj. tiskoviny která v tiráži uváděla, že ji vydává „redakční rada při spojeneckých vojskách“. Však bez svobody slova a při vydanosti opancéřované lži se život mění v přežívání.

Jan Palach |foto: Archiv ČRo

Palach přál lidu této země, tedy nám, abychom žili naplno, ve svobodě, a v pravdě. Mýlil se v odhadu, že otřes z pohledu na živou pochodeň vyburcuje lidi k tak rozhodnému kroku, jako je časově neomezená stávka. Snad se ale nemýlil v tom, že lid této země si nepřestane vážit oběti těch, kdo vydali svá těla a prolili svou krev, abychom my mohli žít.