Miloš Rejchrt: Jidáše jídáme

Na správný tvar pečených jidášů není jednotný názor, a není divu, však různě bývá hodnocen sám nešťastník Jidáš. V křesťanské Bibli je vylíčen jako člověk lačný peněz, do jehož srdce vstoupil ďábel.

Před osmi lety vyšlo v hlavních světových jazycích tzv. Jidášovo evangelium. Reklama před vydáním slibovala senzaci, úplně nový pohled na věc: domnělý padouch byl ve skutečnosti hrdina, Jidášova zrada nebyla zrada, ale součást strategického Ježíšova plánu, do něhož byl ze všech lidí zasvěcen pouze Jidáš.

Reklamní bublina ale splaskla, Jidášovo evangelium žádný nový poznatek nepřineslo. Pozoruhodnější než zlomkovitý rukopis z 2. století se ukázala marketingová šikovnost vydavatelů, kteří velmi uspěli s podsouváním myšlenky, že všechno je jinak a Jidáš byl vlastně tajný agent dobra.

Taková teorie se dobře prodává, neboť mnoho lidí se domnívá, že vše pochopit znamená vše odpustit. Je to lákavé cítit se jako chápavý odpouštějící Bůh a každou nešlechetnost nějak šlechetně vysvětlit: buď motivací - „on to myslel „dobře“, nebo následky - „vždyť z toho nakonec vzešla světu spása.“

Jidáš podle Bible ale nic dobře nemyslel, jednoduše zradil a zobchodoval Ježíše za 30 stříbrňáků. Polehčující okolnosti jeho zlého činu známy nejsou a není důvod si je domýšlet. Prostě popadla ho lačnost po penězích, otevřel srdce ďáblovým svodům, svou zradu nakonec neunesl a završil ji skutkem zoufalství.

Sám Ježíš řekl o Jidášovi: „ Lépe by bylo, kdyby se takový člověk vůbec nenarodil“. Je tedy Jidáš postava vlastně nezajímavá, která kdyby nebyla, tak o nic nepřijdeme. Je užitečnější zabývat se jinými významnými události Velikonoc než příběhem jedné banální zrady. A je vhodnější dát pečeným jidáškům tvar ptačího hnízda než Jidášova provazu.