Sto let od protržení přehrady na Bílé Desné
Před sto lety došlo na severu Čech k největší havárii v dějinách našeho vodohospodářství: v září 1916 se protrhla hráz přehrady Desná v Jizerských horách. Povodňová vlna zabila 65 lidí a zničila nebo poškodila přes sto domů.
Jak už to bývá, na začátku byly ty nejlepší úmysly. Ve druhé polovině 19. století došlo v Jizerských horách k sérii povodní, z nichž nejrozsáhlejší byla v červenci 1897. Vyžádala si škody, vyčíslené později na téměř deset milionů rakouských korun. Obyvatelé Jizerských hor, tehdy hlavně čeští Němci, pozvali o dva roky později do Liberce slavného německého projektanta přehrad Otto Intzeho. Ten v lednu 1901 předložil návrh na stavbu šesti přehrad v Jizerských horách.
Souhra neblahých okolností
Koncem roku 1902 bylo v Dolním Polubném založeno Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné. K dispozici mělo projekt přehrady, který ale vznikl ve firmě zabývající se stavbou železniční tratě z Tanvaldu do Kořenova. Zemská komise pro regulaci vodních toků logicky požadovala, aby projekt přehrady vypracoval nebo alespoň posoudil skutečný vodohospodář, v daném případě Otto Intze. Ten se ale do Jizerských hor dostal až v září 1904, kdy byl celý projekt rozšířen o další přehrady na Bílé Desné a Kamenici.
Ti, kteří později sepisovali příběh celého neštěstí, neopomínali zdůraznit, že 1. října 1904 během Intzeho pochůzky v povodí Kamenice byl tento významný projektant přehrad postižen mozkovou příhodou. Byl sice hospitalizován v tanvaldské nemocnici, ale jeho zdravotní stav se nezlepšil ani po návratu do Německa, kde koncem roku 1904 zemřel. Až na jaře 1906 si Vodní družstvo našlo nového projektanta – Wilhelma Plenknera z Prahy.
Projekt soustavy tří přehrad byl schválen koncem roku 1908, stavět se začalo v říjnu 1912. Stavu provázely problémy: v létě 1913 byla po rozsáhlých deštích poškozena a v létě 1914 v souvislosti s vypuknutím světové války došlo k řadě škrtů v rozpočtu. V listopadu 1915 byla stavba zkolaudována, kolaudační komisi řídil stavební dozor Karel Podhajský. Dochované snímky potvrzují, že přehrada už byla v okamžicích kolaudace částečně napuštěna. Svému účelu sloužila jen deset měsíců.
Začalo to malým pramínkem
Dne 18. září 1916 o půl čtvrté odpoledne si lesní dělníci všimli, že z tělesa hráze prýští pramínek vody. Přehrada v té době byla napuštěna ze dvou třetin. Hrázný se po konzultaci s vedením Vodního družstva rozhodl otevřít uzávěry, kterými měla vody z přehrady postupně odtéct.
Už před čtvrtou se ale otvor v hrázi zvětšil natolik, že z něj voda stříkala proudem a létaly i kameny. Zhruba mezi čtvrt na pět a půl pátou odpoledne došlo k protržení hráze a mohutná masa vody se vydala na cestu. Pamětníci vzpomínali, že údolím se hnala stěna vody, bahna, kamení a dřeva, která dosahovala výše vzrostlých stromů – tedy až čtyřiceti metrů.
Následky byly patrné v Tanvaldu i Železném Brodu, ještě v Mladé Boleslavi stoupla hladina Jizery o dvacet centimetrů. I když vyšetřování příčin tragédie začalo prakticky okamžitě (krátce po oznámení události se zastřelil Karel Podhajský), soudní jednání se vlekla patnáct let. Výsledek nejspíš pozůstalé po obětech nepřekvapil: nikdo odsouzen nebyl.
Stavbu přehrady, průběh katastrofy i následné dlouholeté vyšetřování přiblíží v pořadu Historie Plus historik Jiří Janáč, který se v posledních letech systematicky věnuje historii českého vodohospodářství.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
