Ne všechny válečné zločiny byly potrestány. Velitel, který dal zastřelit americké letce, zmizel

Zámek v Konopišti byl v období protektorátu centrem velení jednotky SS a v okolí se nacházel rozsáhlý výcvikový prostor. Proč byl právě tam, vysvětluje host pořadu historik Vojtěch Kyncl:

„Celý zámek byl velmi výhodně položen, navíc byl zrekonstruovaný a byl to celkově příjemný prostor pro zřízení takového velitelství vojenské jednotky. Prostor okolo byl jedním ze třech největších výcvikových středisek v Protektorátu Čechy a Morava.“

Čtěte také

Norimberský proces: Ve smyslu obžaloby se necítím vinen. Plnil jsem rozkazy

Tři týdny před koncem války se nacistům podařilo sestřelit několik amerických letounů, bylo to krátce po poledni 19. dubna 1945. Letadla, těžké čtyřmotorové bombardéry typu Boeing B -17, byly nazývány americkými leteckými pevnostmi. „Nad protektorátem se objevovaly stále častěji, aby bombardovaly především průmyslové objekty,“ říká Kyncl.

Američtí letci byli zajati, pravidla zacházení s válečnými zajatci byla mezinárodními dohodami stanovena, ale praxe se často lišila, jak uvádí britský historik Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent:

„Aby se zabránilo zneužívání mocenské rovnováhy, mezinárodní společenství vypracovalo v roce 1929 třetí Ženevskou úmluvu. Ta nejen zakazovala kruté nebo ponižující zacházení s válečnými zajatci, ale také stanovovala podmínky jejich ubytování, stravování a péče o ně. Během 2. světové války však všechny strany tato pravidla porušovaly tak často, že velmi brzy ztratila veškerý význam. Německá armáda válečné zajatce popravovala, ponižovala a nechávala hladovět.“

Devět zastřelených bylo pohřbeno na hnojišti

Nacisté z Konopiště se k zajatým americkým letcům chovali přesně tak, jak neměli. Velitel jednotky generálmajor Alfred Karrasch vydal rozkaz, další esesmani rádi spolupracovali a po mučení bylo devět amerických letců zastřeleno. Jejich hrobem se pak stalo hnojniště…

„Bezprostředně po jejich sestřelení bylo vyhlášeno pátrání, ale teprve v prosinci roku 1946 byla těla objevena. Po nálezu byly kontaktovány úřady československé policie a poté byla kontaktována americké mise. Pomocí oblečení a identifikačních známek pak byla zjištěna totožnost mrtvých,“ vysvětluje Vojtěch Kyncl a dodává:

15. března 1939 přijíždějí do Prahy německé okupační jednotky a vzniká Protektorát Čechy a Morava|foto:Vojenský ústřední archiv Praha

„Pro československé vyšetřovatele byla vina zcela jasná, a to už od roku 1946. Ale další informace do případu vnesla až 60. léta. Tehdy jeden z účastníků vypovídal, co se tehdy stalo. Vypovídal proto, že byl přesvědčen, že on sám není ničím vinen.“ Alfred Karrasch ale zcela zmizel a nikdy se ho nepodařilo vyslechnout.

Snaha vyhnout se potrestání nebyla ničím neobvyklým. Keith Lowe píše: „Většina Němců se považovala za oběti, nikoli za pachatele – oběti nacismu, svých vůdců, kteří nedokázali válku vyhrát, bombardování, pomsty Spojenců, poválečného nedostatku, a tak dále.“ Může se to zdát absurdní, Kyncl ale vysvětluje: „Nacisté byli od roku 1933 přesvědčováni, že válka bude vinou někoho jiného. A oni nakonec prohráli, oni obětovali své syny, obětovali svůj národ a nebyli schopni porazit zdivočelý Východ.“

Odloženo k ledu

Vyšetřování válečných zločinů je dlouhý a náročný proces, v rámci kterého se i po více než sedmdesáti letech objevují nové a zcela zásadní informace, i když k potrestání viníků už zřejmě dojít nemůže. Otázkou je, zda byl zájem, aby některá soudní řízení vůbec neproběhla, tak jak se to stalo v případu Konopiště.

Vojtěch Kyncl je přesvědčen, že zcela jasně ano. „Šlo o to nepotrestat válečné zločince, protože tím by se dal signál, že je lépe se dát do služeb východních zpravodajských služeb, aby nedošlo k jejich odhalení. A druhý důvod byl, že Západní Německo si nemohlo dovolit další skandály, a tak tyto případy dávali tzv. k ledu.

Čtěte také

Leželi jsme ve světě mrtvých a přízraků. Od osvobození tábora Osvětim je to 80 let

Při současném bádání jsme zjistili, že Západní Německo skutečně oddalovalo procesy jakéhokoliv rázu a orientovalo se pouze na velké trestní celky, jako byla například Osvětim nebo jiné velké koncentrační tábory. Východní Německo neprovádělo nikdy systematické pátrání po válečných zločincích, ale velmi kooperovalo s československou Státní bezpečností. To vedlo i k odsouzení několika válečných zločinců k trestu smrti, a to bylo v 70. letech, tedy třicet let po válce.“

Důvody, které vedly státy k tomu, aby se zločiny nevyšetřovaly či vyšetřovaly velmi liknavě, byly různé a mohou být pro nás také jistým zamyšlením, kdy platí, že účel světí prostředky. A tak lze pouze slovy historika Vojtěcha Kyncla konstatovat, že naprostá většina odhalených a dobře prozkoumaných zločinů potrestána nebyla. Stejně jako vraždy amerických letců na Konopišti.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiu.