Alexandr Mitrofanov: Kruh se uzavírá
Premiér Bohuslav Sobotka vnímá jako neférovou vlnu kritických ohlasů, které následovaly po jeho reakci na prohlášení amerického prezidenta Baracka Obamy, že NATO posílí svou přítomnost v Evropě jako odpověď na agresívní chování Ruska.
Sobotka řekl doslova toto: „My když jsme si vyhodnotili aktuální bezpečnostní situaci, tak v tuto chvíli taková potřeba v ČR není, a ČR tedy nebude patřit a nepatří mezi země, které by volaly po posílení vojenské přítomnosti jednotek NATO v Evropě.“ I na vládě pak přesvědčoval koaliční partnery, že mu šlo jedině o české území.
Jenže poté, co se éter naplnil ujištěními amerického prezidenta o spojeneckém závazku tváří v tvář potenciální hrozbě, vyzněla Sobotkova slova tak, že se stala hitem od Ruska až po Atlantik. Citovala se tato reálně vyřčená část věty: „ČR tedy nebude patřit a nepatří mezi země, které by volaly po posílení vojenské přítomnosti jednotek NATO v Evropě.“
Ruští nacionalisté a komunisté se stále radují z vyprávění o výskytu dvou, jak se zdůrazňuje, slovanských premiérů, kteří odmítají Obamu: Sobotky a taky Roberta Fica. Český předseda vlády tyto interpretace sice nesdílí, to ale nemění nic na faktu, že takto byl v zahraničí zaškatulkován.
Je tady však i jiný aspekt. Sobotka mohl potěšit nejen ruské nacionalisty a komunisty, ale také mnohé členy a sympatizanty své strany, kteří jsou vůči Západu podezřívaví a k Rusku stále chovají rudimentární důvěru.
Na první pohled to může zvláště mladým lidem přijít nepochopitelné. Vždyť četli a slyšeli, že právě starší generace v této zemi prožila normalizaci odstartovanou sovětskou invazí. Jak tedy mohou podporovat ruskou rozpínavost? Přece by mohla skončit novou nesvobodou pod východní kuratelou.
Jenže z Ruska by nemusela přijít hrubá vojenská síla. Mnohem účinnější je působení civilizačního modelu, který tam funguje. V čele je vladař, pod ním je mocná obsluha, která rozkazuje zbytku společnosti. Struktura se rozvětvuje níž a níž a skoro všude se dá najít místečko, z něhož lze velet alespoň dvěma lidem. Nebo přinejhorším jako vrátný buzerovat návštěvníky té které budovy.
Podpora ruských imperiálních ambicí se v Česku dá vnímat jako případné promítnutí vlastní role v podobné situaci. Lepší místa by obsadili lokální zástupci cizí moci. Úplně dole by zůstali ti, kteří chtějí klid a nakonec se přizpůsobí. Je to v podstatě návrat k psychologickému modelu normalizace.
Politolog Jiří Pehe napsal včera v Právu: „Cílovou voličskou skupinou ČSSD je dlouhodobě postarší ,mamka' a 'taťka' z malých měst a sociálně slabší jedinci ze sociálně postižených oblastí... Tato cílová skupina – opět bez jakékoliv ironie – je ovšem u nás bytostným ztělesněním postkomunismu. Je většinově rozhořčená z procesu transformace, demokracii chápe spíše jen instrumentálně a bojí se světa za českými hranicemi.“
Kruh se uzavírá. Ať už myslel Bohuslav Sobotka svá slova jakkoli, těmto lidem mohou vadit jen těžko.
Autor je komentátorem deníku Právo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
